pátek 3. února 2012

Role Kněžského bratrstva sv. Pia X. v Církvi (1981)

Role Kněžského bratrstva sv. Pia X. v Církvi
přednáška arcibiskupa Lefebvra v Buenos Aires v Argentině 31. srpna 1981
(publikováno ve vydání časopisu The Angelus z ledna 1982)
Dámy a pánové,
je pro mě vždy velkou radostí vrátit se do této krásné země, Argentiny. Zemi už docela znám, ale bohužel stále ještě nejsem schopen k vám hovořit ve španělštině a budu muset požádat o pomoc při překladu P. Fauera.
Víme, že nyní padá mnoho otázek o mém postoji v Církvi, o mé pozici v Církvi. Jaký je postoj Msgr. Lefebvra v katolické Církvi? Jaká je situace Kněžského bratrstva sv. Pia X. v Církvi?
Rád bych tyto otázky zodpověděl co nejpřesnějším a nejsprávnějším způsobem. Myslím si, že abych to mohl učinit, mám povinnost stručně probrat, jaká je současná situace v Církvi a tímto způsobem vysvětlit důvody pro náš postoj a naši pozici.
Myslím, že když se nacházím před vybraným publikem – před hluboce katolickým publikem – nebude nutné objasňovat, jaká byla situace v Církvi do Druhého vatikánského koncilu. Dá se obecně říci, že Církev, že muži Církve – takoví jako byli v době papeže Pia XII., jehož jsem osobně znal, když jsem byl apoštolským vyslancem ve francouzské Africe – byli naprosto odlišní od těch dnešních. Po dobu jedenácti let jsem měl možnost každoročně se častokrát setkat s Piem XII.
Mohu říci, že obecně v římských kongregacích ve Vatikánu existovalo hluboké pojetí katolické víry. Pracovaly skutečně pro panování víry Našeho Pána Ježíše Krista a za společenskou vládu Našeho Pána Ježíše Krista – vládu nad lidem, rodinami a nad celou společností.
Dobře víte, že byla skutečně po čtyři staletí vyvíjena velká snaha bojovat proti této katolické nauce, této víře Církve, ale pravdou je, že když člověk přijel do Vatikánu, zjistil, že katolická víra je ve všech těch římských kongregacích živá a nalezl zde značnou podporu. Zvláště misijní biskup, jakým jsem byl já.
Když jsme v té době potřebovali vyjasnit svou víru v některém bodě nauky, stačilo konzultovat kongregaci Svatého officia, abychom získali přesnou a jasnou odpověď v souladu s vírou Církve a jejím Magisteriem.
Neexistovaly pochyby!
Stejným způsobem se stačilo obrátit na Státní sekretariát, když člověk chtěl zjistit, jaké vztahy si přeje Vatikán udržovat mezi Svatým stolcem a občanskými společnostmi. Sekretariát tehdy měl velice jasné a velice přesné principy s ohledem na státy, které nebyly katolické a jednaly se státy katolickými.
Kupříkladu si dobře pamatuji, že ve Španělsku v době generála Franka mi Pius XII. říkával, že by se nikdy nepodařilo realizovat takovou shodu s katolickou naukou, jakou byla shoda, které se dosáhlo se španělskou vládou. Pronést takové tvrzení byla ze strany Svatého otce nejvýjimečnější věc, kterou udělal.
Všechna tato společenství tehdy měla světské povědomí o Církvi, stejně jako můžeme cítit povědomí a ochranu nejblahoslavenější Panny Marie vůči svým dětem. Když byly principy ve vztazích mezi Vatikánem a státy usnadňovány katolickou vírou, neexistovaly potíže v ničem, co mělo co do činění se vztahy států a Církve. Vezmeme-li v potaz poslání Církve při spáse duší, když byly státy katolické, Svatý stolec spoléhal na podporu hlav států, od nichž Církev požadovala uznání výlučné společenské vlády Našeho Pána Ježíše Krista. Když hlavy států plánovaly ústavu státu, v prvním článku uváděly, že „katolické náboženství je jediné státem uznané náboženství.“ Tím bylo dosaženo toho, co chtěl Svatý stolec: vláda Našeho Pána Ježíše Krista kvůli spáse duší, nikoliv kvůli světskému vlivu v těchto státech.
Co se týká států, které nebyly katolické, například Senegal, kde jsem strávil patnáct let jako arcibiskup pro 3 500 000 obyvatel, bylo zde 3 000 000 muslimů a 500 000 animistů, z nichž bylo 100 000 naštěstí obráceno na víru. V důsledku toho jsme se stali malou menšinou. A co Církev v takovém případě udělala? Vyslala kněze, biskupy, řádové bratry a sestry, bratry z křesťanských škol – bratry, kteří se věnovali výuce lidu tak, aby se pomalu a jistě k Církvi obrátili i ti, kteří nevěřili v Našeho Pána Ježíše Krista, aby se změnili v křesťany, dokonce i za cenu života oněch kazatelů.
Kolik těchto misionářů vyslaných Církví v průběhu staletí bylo zmasakrováno, zmasakrováno, protože řekli, že Náš Pán Ježíš Kristus by měl být Králem lidu, Králem společnosti?
Církev tyto misionáře povznesla k úctě oltáře a považuje je za mučedníky.
Stejně Církev povznesla k úctě oltáře mnoho světců, svatých papežů, svatých biskupů, svatých kněží, řádových bratrů a sester, otců rodin, matek rodin, králů, královen, chudých lidí.
Takto Církev poukázala na příklad těchto lidí, kteří – všichni v rámci ní – pracovali během svého života na posvěcování sebe sama tím, že jim vládnul Náš Pán Ježíš Kristus a že nastolovali Jeho vládu v duších. Všichni tito králové a královny, kteří byli svatořečeni, nám dávají mimořádný příklad a my bychom udělali dobře, kdybychom si jej v našich životech osvojili.
Jak hrdí bychom byli, kdybychom dnes měli příklady králů a královen, kteří by žili jako světci! Jaký příklad by to byl pro celý svět! A takový postoj byl Církví zachováván až do doby Pia XII.
Bohužel však musíme uznat, že se něco v Církvi změnilo. Když říkám v Církvi, jsem si samozřejmě vědom skutečnosti, že Církev se nemůže změnit, protože Církev vždy bude věčná, svatá, všeobecná, katolická a apoštolská. A tak, když hovořím o Církvi, lidé nechápou a neberou do úvahy, že nechci napadat Církev. Mám k Církvi nesmírnou úctu a myslím si, že pořád pokračuji v práci pro Církev, jako jsem to činil v době papeže Pia XI. a papeže Pia XII.
Ale nemůžeme si pomoci, musíme uznat, že se něco důležitého v Církvi změnilo.
Půjdeme-li zpět k prvotní příčině současné situace, jestliže se podíváme na prvního tvůrce těchto změn, setkáme se s prvním nepřítelem, velkým nepřítelem Našeho Pána Ježíše Krista, Jeho zapřisáhlým nepřítelem – samotným Satanem. Ďábel vždy bojoval proti Našemu Pánu Ježíši Kristu a možná si myslel, že zvítězil ve chvíli Ukřižování, ve chvíli Kalvárie, ale zde byl také poražen. Proto pokračuje v útocích na Mystické Tělo Kristovo, Svatou katolickou Církev a tak od počátku po první tři staletí existovaly tisíce a tisíce křesťanů mučedníků, kteří vydali svědectví víry – své víry v Našeho Pána Ježíše Krista.
Pak přišly hereze, schizmata, útoky proti víře, rozdělení, která uvedl v život ďábel, a tak se miliony křesťanů hanebně oddělily od Církve.
Satan také vynalezl falešná náboženství, čímž se ztížila misijní práce, protože bylo nemožné obrátit celé národy. To byla práce ďábla po patnáct století, dá se říci až do doby Francouzské revoluce.
Do té doby ďábel pracoval jako nepřítel Církve, aby zničil Církev zvnějšku, a tak byl schopen odvést celé národy pryč od Království Našeho Pána Ježíše Krista a přivést je k bránám pekla. Potom Satan, aby byl jistější ve svých útocích na Církev, která byla bráněna katolickými vládci, napadl tyto vlády katolických států a rozpoutal pronásledování těchto katolických států, což mělo za následek to, že přestaly být katolickými státy.
Ateistické státy, státy, které nevyznávaly žádné náboženství, pronásledovaly katolickou Církev, která pak byla napadána týmiž laickými státy, které se staly státy protikatolickými. To pro Satana představovalo značný úspěch v rámci těch států, těch univerzit, těch škol, v nichž formoval generace prodchnuté liberalismem, modernismem, ateismem do chvíle, kdy tyto státy Satan ovládnul. Nakonec všechny katolické domovy umožnily, aby byly tímto ovzduším proniknuty.
Papež sv. Pius X. ve své první encyklice z roku 1904 říká: „Od nynějška není nepřítel mimo Církev, ale nachází se v Církvi samé,“ a sv. Pius X. označuje místa, kde se nepřítel nachází: nepřítel je v seminářích, nepřítel infiltroval semináře, je mezi profesory na seminářích. Je to jasné! Sám sv. Pius X. to říká!
Padesát let předtím tímto textem Pia X., ukázal papež Pius IX. biskupům plán jisté tajné společnosti a požádal, aby byly zveřejněny činy italské tajné společnosti. V těchto dokumentech se dočteme: „od nynějška budeme pronikat do farností a do sborů biskupů a do seminářů a tak budeme mít farní kněze, biskupy a kardinály, kteří budou našimi učedníky a doufáme, že z těchto kardinálů budeme mít jednoho dne papeže, který bude prodchnut našimi idejemi a nebude se jevit, jakoby byl zvolen tajnými společnostmi. Tak si křesťanský lid bude myslet, že následuje Petrův stolec a na jeho místě bude následovat nás.“
O padesát let později je tento satanský plán realizován přesně podle slov sv. Pia X. a od oné doby, doby před padesáti lety, během padesáti let, které následovaly, odhalily tento svůj plán, tyto své aktivity nejen tajné společnosti. Také blahoslavená Panna Maria ve Fatimě a v La Salette předpověděla, že jednoho dne se nepřítel dostane na nejvyšší posty v Církvi. To znamená něco velmi vážného: možná nebude potřeba, aby se dostali až k postu Svatého otce, ale jen na řídící pozice v Církvi.
A tak se dostáváme k Druhému vatikánskému koncilu, na němž ti, kdo byli prodchnuti těmito modernistickými idejemi, triumfovali. Byl jsem svědkem, zvláště během druhého zasedání poradní rady před samotným koncilem (byl jsem členem Ústřední komise v níž bylo sedmdesát kardinálů a dvacet biskupů mezi nimiž jsem měl roli Prezidenta biskupského shromáždění francouzské Afriky) prudké diskuze mezi kardinálem Beou a kardinálem Ottavianim ohledně dokumentu o náboženské svobodě. Došlo k takové konfrontaci těchto dvou kardinálů, že kardinál Ruffini (z Palerma) musel intervenovat a řekl, že je mu líto, že musí být přítomen takto vážné diskuzi mezi kardinály, členy Kolegia kardinálů. A z toho důvodu bylo jediným řešením odvolat se k vyšší autoritě, to jest k papeži. Na tomto zasedání kardinál Bea nazval své teze „De libertate religiosa“ („O náboženské svobodě“). Naproti tomu kardinál Ottaviani své nazval „O náboženské toleranci“. Takto kardinál Ottaviani bránil tradiční učení Církve a kardinál Bea liberální učení. Tyto dva koncepty byly podrobeny volbě. Kardinálové volili a my potvrzujeme, že podle výsledků volby byli naprosto rozděleni. Někteří byli liberální a podporovali kardinála Beu a jiní byli konzervativní a tradicionalističtí a podporovali kardinála Ottavianiho. Výsledkem bylo, ve shodě s tím, co jsme viděli na koncilu, že liberálové vyhráli. To se nedá popřít. Oni byli těmi, kdo dominoval na Druhém vatikánském koncilu, bohužel za (ostudné) podpory Jeho Svatosti Pavla VI. To jsme si jasně uvědomili, když byla oznámena jména čtyř moderátorů, které pro koncil jmenoval papež Pavel VI. Těmito moderátory byli kardinálové Agagianian, Suenens, Dopfner a Lercaro. Z nich jediným konzervativním byl kardinál Agagianian. Ten nehovořil, ale zůstal zticha. Byl to plachý člověk, velmi zdrženlivý, který málo mluvil a neumožnil, aby byl jeho vliv cítit. Kardinál Lercaro byl biskupem z Florencie. Jeho generální vikář byl členem komunistické strany. Pokud jde o kardinála Suenense, jen Bůh ví, co udělal před a po koncilu, aby rozšířil své liberální ideje. Například v Kanadě pořádal přednášky ve prospěch ženění kněží. Pokud jde o kardinála Dopfnera, ten svůj ekumenismus dával zřetelně najevo. On sám říkal, že nejprve má přijít společná modlitba katolíků a protestantů a teprve pak můžete hovořit o nauce. Proto většina biskupů, kteří byli součástí koncilu následovala liberální menšinu, která ve skutečnosti dominovala koncilu. Toto byli tři moderátoři koncilu, tři moderátoři jmenovaní Petrovým stolcem a to ukazuje, jaké směřování Petrův stolec měl.
Bylo by na to potřeba několik hodin, abych byl schopen vám ukázat, jak liberálové v průběhu Druhého vatikánského koncilu dominovali. Abyste to mohli poznat přesně, zdá se mi příhodné doporučit vám knihu P. Ralpha Witgena Rýn se vlévá do Tibery, která byla původně napsána v angličtině a pak byla přeložena do jiných jazyků, a kde se částečně ukazuje (protože autor, abych to řekl správně, nebyl tradicionalista) obraz boje, který se na koncilu odehrával mezi liberály a některými konzervativci, kteří ještě mohli promluvit.
Nesmíme zapomenout, že papež Jan XXIII. výslovně požádal kardinály Římské kurie, kteří byli bezpochyby nejtradičnější, aby do diskuze koncilu nezasahovali. V praxi tedy, i když se římští kardinálové včlenili do komisí, už nepromlouvali. To byla velmi těžká rána pro konzervativní skupiny, které se věrně přidržovaly tradice katolické Církve, které nebyly inovátorské, které nebyly modernistické.
Setkali jsme se v malé skupince po druhém roce koncilu: Msgr. Sigaud, Msgr. Corli (biskup z Gaety), Msgr. Castro Meyer (biskup z Campos) a já a začali jsme pracovat na tom, abychom byli schopni sjednotit biskupy, kteří by vzdorovali tomuto velkému nebezpečí, jež se v Církvi projevovalo. Nikdy nás nebylo více než dvě stě padesát.
Rád bych vám dal jen jeden příklad toho, o čem byl koncil: Dělali jsme všechno možné, aby Druhý vatikánský koncil odsoudil komunismus. Protože šlo o pastorační koncil (neměli bychom zapomínat, že Druhý vatikánský koncil byl koncilem pastoračním), to jest koncil, který se má hlavně zabývat spásou duší, který má za svůj cíl zničení omylů ohrožujících duše, bylo bezpochyby nutné, aby se tento koncil postavil proti největšímu nebezpečí, jež se ve své době projevovalo, proti komunismu – nebezpečí šířícímu se po světě.
Tento koncil, kde se sešlo 2 500 biskupů zodpovědných za katolickou Církev, nebyl schopen formálně odsoudit komunismus.
Pokud jde o nás, my jsme vyvinuli všechno možné úsilí, aby byl komunismus odsouzen. Takže se nám podařilo sehnat 450 podpisů, abychom požádali o toto odsouzení. Msgr. Sigaud a já jsme šli navštívit Msgr. Feliciho, sekretáře koncilu, a v rukách jsme měli podpisy, jež jsme shromáždili v rámci časového limitu daného vnitřními směrnicemi tak, aby mohlo být toto odsouzení navrženo koncilním otcům. Když se Msgr. Garrone, který byl postulátorem koncilu, zmínil o tomto dokumentu, řekl, že pouze jediný biskup představil možnost odsoudit komunismus, přestože my jsme shromáždili 450 podpisů. Řekl: „O tom jsem nic neslyšel.“ My jsem věděli, že Msgr. Glorieux, který byl jedním ze sekretářů koncilu, nechal tento seznam podpisů zmizet, abychom nemohli shánět další a představit jej koncilním otcům.
Když jsme byli konfrontováni s touto situací, napadlo nás, že bychom se mohli obrátit přímo na biskupy zpoza železné opony: kardinála Wyszińského, kardinála Berana a kardinála Slypije, kteří byli pronásledováni komunismem, kteří byli vězněni. Mysleli jsme, že kdybychom získali podporu těchto tří kardinálů, mohli bychom získat až tisíc podpisů. Proto jsme my dva šli navštívit kardinála Wyszińského, kardinála Berana a kardinála Slypije. Připravili jsme studii, přičiněním Msgr. Carliho s velmi pečlivou strukturou, v níž byli koncilní otcové vyzváni k odsouzení komunismu.
Nejprve jsme šli navštívit kardinála Berana, který byl v té době arcibiskupem pražským. Kardinál Beran řekl: „Naprosto s vámi souhlasím, chci dokument podepsat, ale ne sám. Pokud podepíšu sám, komunisti zaútočí na mou rodinu v Československu. Chci podepsat, ale chci, aby další biskupové, další kardinálové také podpořili tento postoj, protože když nás bude hodně, bude to pro ně mnohem obtížnější zaútočit na mě.“ Nakonec podepsal a my jsme mu slíbili, že pokud žádný další biskup deklaraci nepodepíše, vrátíme mu jeho podpis. Pak jsme šli za kardinálem Slypyjem, který žil v samotném Vatikánu v sakristii za chrámem Sv. Petra. Když jsme se s ním setkali a představili mu dokument, řekl: „Naprosto s vámi souhlasím. Existuje-li omyl, měli bychom jej odsoudit, a tím je komunismus. Můj postoj již znáte, ale já jsem hostem Vatikánu a jsem si jist, že tam nahoře (ukázal na kupoli chrámu sv. Petra) nechtějí odsoudit komunismus. Vím to velmi dobře.“
Nakonec jsme šli navštívit kardinála Wyszyńského, a protože jsme jej nenalezli v jeho pokojích, hovořil jsem s ním telefonicky. Kardinál, Wyszyńsky mi řekl: „Monsignore, vy víte, jak jsem v této věci na koncilu intervenoval. Požádal jsem koncil, aby byl připraven komplexní dokument, který by odsoudil komunismus a nikdo mě nepodpořil. Můj návrh byl zamítnut a já už nechci nijak intervenovat.
Cítili jsme, že jsme povinni vrátit podpis kardinálu Beranovi (arcibiskupovi pražskému). Toto je pravdivý příběh tohoto dokumentu za odsouzení komunismu, který nebyl koncilem nikdy schválen. Samotný tento příklad  ukazuje, čím byl Druhý vatikánský koncil. Byl koncilem na němž se shromáždilo 2 500 otců, kteří se nepostavili komunismu, velkému nepříteli Boha, Církve, všech duchovních principů. Koncil, který jedná tímto způsobem, odsuzuje sebe sama.
Já už nehodlám setrvat při všech těch činech koncilu, onoho pastoračního koncilu, jež přinesl plody, které jsou nade vší pochybnost katastrofální. Po koncilu liberálové, kteří na něm, naprosto triumfovali, obsadili všechny komise, které byly zodpovědné za realizaci vyhlášených reforem. Všechny ty osoby, které řídily tyto komise, což byli ti, kdo měli vše uvést do praxe, všechny kongregace byly v rukách modernistů a liberálů. Dokonce i teď můžeme obecně říci, že římské kongregace jsou v rukách modernistů a liberálů, kteří vystřídali ty, kteří umřeli.
Když jsem ukázal, jaký byl můj postoj, vrátím se k otázkám, jež jsem položil na počátku této přednášky. Překvapuje vás, že nás někdo odsuzuje? Překvapuje vás, že nás církevní autority pronásledují, mě obzvlášť, protože jsem s Msgr. Sigaudem a Msgr. Carlim byl na koncilu svým způsobem vůdčí silou katolické tradice a věrnosti Církvi? Nyní, když jsou hlavami římských kongregací tito liberálové, kteří triumfovali na koncilu, je zřejmé, že budou mít za cíl pronásledování všech tradicionalistů.
Například mě, který jsem zformoval seminář, jež byl regulérním způsobem schválen místním diecézním biskupem a jež byl utvořen ve shodě se všemi kanonickými pravidly. Skutečnost, že seminář se měl dále rozvíjet je zneklidnila a tak připravili určitý komplot proti tomu a proti Bratrstvu, které jsem založil. Komplot mířící rozhodně proti nám, aby se dosáhlo potlačení tradice Církve. Nemyslím, že to může někoho překvapit. Můžeme prohlásit, že oni nemají nepřátele na levici, mají nepřátele pouze na pravici. Čas plyne a já bych vás nerad nudil.
Kdybych vám měl podat všechny detaily o tomto komplotu a o formě, jakou bylo tohoto odsouzení mého semináře Kněžského bratrstva sv. Pia X. dosaženo, byli byste ohromeni. Řeknu vám jen jeden detail: po návštěvě, kterou vykonali v semináři v Ecône ve Švýcarsku dva monsignoři vyslaní z Říma, jsem byl pozván do tohoto města třemi kardinály, abych podal některé doplňující informace. Toto setkání, na něž jsem byl pozván, nepředstavovalo v žádném případě církevní tribunál. Dá se říci, že to byla prostě zdvořilostní návštěva.
Na počátku rozhovoru, jemuž byli přítomni kardinál Garrone, kardinál Wright a španělský kardinál Tabera, se mě kardinál Garrone zeptal: „Monsignore, dáte nám svolení, abychom tento rozhovor zaznamenali?“ Řekl jsem jim, že můžou pořídit záznam za podmínky, že mi následně dají jeho kopii. On řekl: „Ano, samozřejmě, tu vám dáme.“
Nicméně, když jednání skončilo a požádal jsem je o kopii rozhovoru, odepřeli mi ji. Druhý příklad, který ukazuje jaký tento rozhovor s římskými kardinály byl: chtěl jsem vědět, kdo jmenoval tyto kardinály pro rozhovor  se mnou, jestli ustavili komisi, jestli to má, co dělat s osobní iniciativou nebo něčím, co nařídil papež – nevěděl jsem o tom nic, neměl jsem žádný dokument, žádnou oficiální nótu a nikdy jsem nedostal nic k tomu, že se to vůbec ve Vatikánu událo. Obrátil jsem se na kardinála Staffu, který byl Prezidentem Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury, a zde jsem přednesl stížnost. Zaplatil jsem poplatek, který je Nejvyšším tribunálem požadován, abych mohl představit svou stížnost, a obdržel jsem stvrzenku o zaplacení.
Když jsem toto učinil, kardinál Villot, který byl v té době státním sekretářem, napsal vlastní rukou dopis kardinálu Staffovi a zakázal mu, aby mi dal jakýkoliv dokument a nařídil mu, aby proces okamžitě uzavřel. Z toho vidíme, jak se výkonná moc vměšovala do sféry moci soudní. Něco takového se v Církvi nikdy nestalo a kardinál Staffa tak nesměl vynést soud ohledně mé stížnosti. Takovýmto způsobem bylo Bratrstvo, mé semináře a já sám odsouzen bez procesu, bez soudu, bez dokumentů a bez toho, že bych mohl dát do souvislosti toto odsouzení s návštěvou oněch dvou monsignorů v Ecône.
Já sám jsem měl příležitost říci papeži Janu Pavlu II. (což už jsem řekl předtím papeži Pavlu VI.), že forma, jakou jsem byl odsouzen je horší než jakou používají Sověti – oni alespoň ustanoví loutkový tribunál, v mém případě nebylo povoleno ani to. Vlastně jsem měl zavřít své semináře, okamžitě vypovědět své seminaristy, kteří byli se studiem uprostřed školního roku a pak propustit všechny učitele. Chápete, že takováto situace se dá přičítat pouze tomu, že je Církev okupována – okupována modernismem, který pronásleduje tradicionalisty.
Pamatujete si na příběh kardinála Mindszentyho? Způsob, jakým Vatikán zacházel s tímto kardinálem, může být považován za hanebný. S kardinálem Mindszentym, hrdinou svého lidu, který chtěl zůstat v Maďarsku na ambasádě Spojených států jen, aby byl nablízku svému lidu, se v římských kongregacích, v římské kurii zacházelo hůř, než jak s ním zacházeli Sověti. Kardinál Slypij je dalším příkladem. On sám mi řekl: „Zacházeli se mnou hůř zde v Římě, než když jsem byl na Ukrajině.“
Ještě jeden příklad: kardinál Wyszińsky. Když přišel do Říma, sledovali jej, aniž by se mohl volně pohybovat po městě. Toto vše ukazuje naprosto hanebné pronásledování. Proč? Protože tito tři kardinálové byli tradicionalisté. Když nám pak říkají: „Měli byste být poslušní,“ odpovídáme jim: „Nechceme poslouchat nepřátele Církve. Já nechci poslouchat ty, kdo ničí Církev. To nepřipustím.“
To, co papež Pavel VI. nazval „sebezničením“ Církve, není ničím jiným, než tím, co sami biskupové a kněží realizují v rámci katolické Církve. Já nechci přispívat ke zničení Církve!
Co jsem vám právě dovyprávěl je smutné, ale kardinálové, kteří jsou právě v Římě a jejichž jména jistě znáte, pokračují v této nové politice, v tomto novém postoji Církve v rozporu s Kristovou tradicí. Ať už je to skrze liturgii, skrze nauku, skrze katechismus, skrze všeobecnou politiku Církve vůči státům a občanským společnostem, všude bylo vnuceno nové směřování. Všechno v Církvi se změnilo.
V liturgii je to naprosto jasné. Naše svátosti byly zničeny a rozvráceny, všechny staré knihy byly potlačeny a nahrazeny novými. Není to totéž jako při reformě sv. Pia V., která měla za cíl odstranit z mše svaté dodatky, které za léta přibyly a nebyly přesně ve shodě s tradicí. Reforma Pia X. měla stejný smysl: byly odstraněny prvky, které přibyly v předešlých letech a neodpovídaly příliš tradici, a mělo jít o návrat k tradici. Ale zde se jedná o potlačení tradice, o nový koncept mše, koncept, který je spíše protestantský než katolický, a který byl vytvořen za přítomnosti šesti protestantských pastorů, kteří byli povoláni, aby proměnili mši.
To je novota v zacházení se mší, se mší svatou všech časů – povolat šest pastorů, aby přišli a změnili ji. Co mohli tito protestanti říci, když se jich zeptali: „Co byste rádi, abychom ve mši změnili?“, než to, že by chtěli přiblížit naší liturgii k protestantské liturgii. To je smysl dialogu, o němž se tolik mluví, velmi závažný postoj, který odpovídá obecnému principu chápat náboženství jiných, jako to naše, jako pravé. V důsledku toho pak chápat katolické náboženství, jako že není jediné skrze nějž může být člověk spasen, jediné Bohem založené náboženství, založené Naším Pánem Ježíšem Kristem s naprosto jinou orientací než mají jiná náboženství – to je neuvěřitelné!
Církev sama požádala státy, aby už nebyly katolickými, aby potlačily první články svých ústav, které říkají: „Katolické náboženství je jediné státem uznané náboženství.“ Byl to sám Svatý stolec, který toto od různých států požadoval, a to je důvod, proč už neexistují žádné katolické státy. Je s tím konec. Protože Svatý stolec si přeje, aby všechna náboženství ve všech státech byla uznána jako rovná, aby si všechna náboženství byla rovná. To je naprosto nové směřování Církve. Nikdy Církev nepřijímala, nikdy Církev nezaujímala takový postoj. Církev nikdy nepřijímala, aby by byl Náš Pán Ježíš Kristus postaven na stejnou úroveň s Buddhou, Lutherem a všemi těmi zakladateli falešných náboženství.
Z politického pohledu víte dobře, víte perfektně, že takřka v celém světě jsou episkopáty příznivě nakloněny komunistické revoluci a socialismu.
Ve Francii zvolení Mitteranda z velké části vděčí úsilí biskupů a kněží, kteří požádali věřící, aby hlasovali pro socialismus. Výsledek: máme čtyři komunistické ministry a to s podporou biskupů a duchovních. To je nepředstavitelné! Řím neintervenoval, aby této socialistické vládě zabránil uchopit moc ve Francii. Vláda, která je svými činy militantně ateistická a bude si monopolizovat všechno vzdělávání, bude mít ve svých rukách všechny katolické školy.
Když jsem měl minulý rok v lednu možnost cestovat do Mexika, publikoval mexický episkopát dokument, který výslovně schvaloval revoluci v Salvadoru a to v rozsahu, kdy žádal mexické katolíky, aby přispěli – ať tím, že vezmou zbraně a půjdou bojovat proti vládě, nebo tím, že dají peníze na pomoc revoluci. Kam spějeme? Co je tohle za Církev? Oni nám říkají „Buďte poslušní!“. Ale měli bychom poslouchat? Je možné, že tito biskupové reprezentují Církev? Bezpochyby stále existují dobří biskupové a tito biskupové jsou pronásledováni. Máte příklad ve vlastní zemi – Msgr. Tortolo, který se nikdy nestal kardinálem a který stejně dobře mohl být arcibiskupem Buenos Aires. Dalším příkladem je případ Msgr. Morcilla, madridského arcibiskupa, kterého jsem velmi dobře znal. Msgr. Morcillo se nikdy nestal kardinálem. Říkávali mu: „Nemůžete být kardinálem, protože prvořadou diecézí ve Španělsku je Toledo, proto stát se kardinálem přísluší pouze biskupovi toledskému.“ Vzápětí po smrti Msgr. Morcilla byl na kardinála povýšen Msgr. Tarancon, který byl madridským arcibiskupem. Všichni sekretáři koncilu byli jmenováni kardinály, ale Msgr. Morcillo, také sekretář, nikdy jmenován nebyl.
Kardinál Siri, který byl prezidentem Italské biskupské konference byl zbaven svého úřadu měsíc po zvolení Pavla VI. Musíme říci, že existují nepřátelé Církve, kteří okupují Církev. Církev je okupována!
Velmi dobře znáte kardinála Pironia. Kardinála, který přes myšlenky a postoje, které zastává, byl jmenován prezidentem Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Další příklad: kardinál Knox. Kardinál, který je ve skutečnosti svatokrádežník. Během eucharistického kongresu v Melbourne (v té době jsem pobýval v Austrálii, ačkoliv jsem se kongresu neúčastnil), se konala tzv. „Kamburu mše“. Co je „Kamburu mše“? Přizval primitivní obyvatelstvo, které žije ve vnitrozemské Austrálii. Muži oblečení ve stylu, jaký si asi umíte představit, kteří tančili na pódiu, jež bylo připraveno pro mši, vedle oltáře; kteří tančili své primitivní tance zatímco byla pronášena konsekrační slova. Co tento člověk učinil je svatokrádežné a tento člověk byl jmenován prefektem Kongregace obřadů. Co může takový člověk v této kongregaci dělat?
Například kardinál Baggio, který byl apoštolským nunciem v Chile a musel opustit zemi z pro něj nepříliš příznivých důvodů (stačí se zeptat vlády Chile, co to bylo za důvody), ten je nyní zodpovědný za jmenování biskupů!
Kardinála Casaroliho, současného státního sekretáře, lze nalézt na seznamu zednářské lóže P2, který byl publikován v novinách. Nejsem sám, kdo to říká, jsou to italské noviny.
Jak si lze představit, že Církev pokračuje v díle posvěcování za pomoci těchto lidí? Dokud budou v čele Církve, budeme my, tradicionalisté, vždy pronásledováni a Církev bude pokračovat ve svém sebezničení.
Shrnuji: Pokud jde o nás, my už jsme si vybrali a svou volbu nebudeme měnit. Chceme následovat Církev, která vždy existovala. Chceme zůstat věrní 250 papežům, kteří bránili tradici a katolickou víru. Chceme pokračovat v kněžství v Církvi a proto budeme pokračovat ve svěcení kněží navzdory zákazu Říma. Chceme světit pravé kněze tak, aby mohli pokračovat ve slavení pravé mše po celém světě a po celé dějiny.To je nezbytné.
Všechny ty liturgické reformy byly vytvořeny oním zlým duchem ekumenismu, falešného ekumenismu. Proto víra vymizela a nejsou už žádná povolání. Mám to potěšení, že jsem už vysvětil více než sto mladých kněží, členů Kněžského bratrstva sv. Pia X.
V říjnu budeme mít 270 seminaristů, seminaristů, kteří patří do pěti seminářů, které byly založeny teprve před deseti lety. Vy víte, že jsme právě začali práci semináře zde v Argentině, čtyřicet kilometrů od Buenos Aires, v sousedství La Reja, kde již máme dvacet povolání, když v to nepočítám seminaristy, kteří po dokončení přípravného ročníku v semináři v Argentině nyní pokračují svá studia v Ecône, v Albanu, nebo ty, kteří mají mnišské povolání a následují jej v Bedoinu a San Michel-en-Brenne ve Francii.
Tento [argentinský] seminář je pod osobní péčí ctihodného P. Michela Fauera a ředitele semináře P. Morella. Chceme vybudovat seminář schopný ubytovat 120 seminaristů, kteří přijdou ze všech zemí Latinské Ameriky, aby pokračovali v kněžství, o němž vám teď mluvím, aby udrželi katolickou víru v těchto zemích. Kam půjdou vaši vnuci, když už nebudou mít katolické školy? Protože v katolických školách, které nyní existují, se vyučují principy, které jsou v rozporu s vírou.
My jsme si vybrali. Svou volbu nebudeme měnit, protože chceme být katolíky. Chceme umřít jako katolíci.
Zdroj: SSPX USA
Překlad: D. Grof