neděle 6. července 2014

Pokora vnitřní (1943)

Pokora vnitřní (1943)
Braito
Jako je vypleněno slovo zbožnost, podobně je také hořce zaneseno slovo pokora. Mnozí představení si nesmírně usnadňují úlohu, že místo aby moudře, opatrně před Pánem pronikali duše svých poddaných a viděli v modlitbách a v naslouchání Božího hlasu a Božího řízení, jak chce Pán duše míti a vésti, zakrývají svou ubohost, svou vnitřní prázdnotu, svou duchovní omezenost a neznalost své úlohy i duší jim svěřených, všechno svádějí na pokoru, čili jak oni říkají s oblibou, na svatou pokoru. Jistě že poddaný musí poslechnouti, jistě že musí v duchu pokory a kajícnosti přijmouti a dovede to přijmouti a dovede to proměniti v minci ryzí lásky k Pánu Bohu, ale tím vším se toto slovo krásné nesmírně opotřebovává, takže nakonec ani mnoho nepůsobí a stává se takovým okřídleným slůvkem jako dobrý den a má úcta.
Také si představují mnozí pod slovem pokora klopení očí, naklánění a křivení celé postav, nasládlé, tichounké mluvení až skoro ševelení. Jiní zase si představují pod pokorou nutnost mluviti hodně špatně o sobě. Nebo povinnost nikdy neprojeviti svého názoru, neopříti se nikdy proti nepravdě a nesprávnému. Nebo považují za pokoru seděti pěkně v koutku a nikdy se ničeho neodvážiti.
Jistě že toto všechno není pokora. Pokora je vnitřní pravdivost podle svatého Tomáše, která uznává, že nemá ničeho od sebe, že všechno má od Pána a proto si na ničem nezakládá, proto se nenadýmá, netlačí v popředí. Toto je pravá pokora. A o toto je třeba se snažiti. Když někdo někomu radí, aby se cvičil v pokoře, aby pěstoval pokoru, moudřeji by udělal, kdyby konkrétně a přesněji řekl tomu člověku, aby si stále více a živěji, opravdověji s celým vnitřním přesvědčením uvědomoval, že nic není, že co má, od Boha má a že proto si to nesmí připisovati sobě a vyvozovati z toho právo na kdovíjaké mínění o sobě, sebeoceňování a jednání z tohoto pak mínění.
Proto krásně praví svatý František Saleský, že nežli kdo v pokoře skloní oči, že má nejprve sklonit své srdce, a že kdo chce o sobě říci, že je hříšník, že má býti o tom celou svou bytostí přesvědčen. Pokorný ovšem není ten, kdo sám si ukládá „cvičení“ v pokoře, nýbrž kdo obstojí v něm, když mu je druzí působí. Jako onen smutný novic, který šel prositi v jednom klášteře o boty a dostal od novicmistra staré křápy. Protáhl se mu obličej maličko, ale přece jen znatelně. Novicmistr ho pak ovšem ihned posílá ke klášternímu obuvníku, aby dostal obuv novou. „Neobstál jsi synku,“ praví mu dobrotivě novicmistr, „neobstál jsi ve zkoušce pokory.“ „Já nevěděl, že je to zkouška,“ zněla naivní odpověď ještě naivnějšího novice. Ještě aspoň ta naivnost novicovská byla u něho krásná.
Je třeba živě si vštípiti v mysl přesvědčení, že jsme opravdu ubozí, hříšníci, že všechno dobré je v nás jen Božím darem. Pak se nebudeme vynášeti nad nikým, nikoho souditi, tím méně odsuzovati, také se nebudeme snažiti zneužívati někoho ke svým tajným marnivým účelům jako prostředků a stupínků ke slávě své pýchy.
Ale nebudeme také zchytrale se vyhýbati práci, úkolům pod záminkou, že nejsme hodni, že nemáme schopností. I taková falešná pokora se snadno pozná, když by představený s takovým člověkem pak opravdu jednal jako s tvorem naprosto neužitečným, jeho pokora by se ihned bránila a ukázal jako venkoncem nalíčená a nepravdivá. Sestřičko pokoro, divně tě během doby přistrojili, všechno možné ti podstrčili pod tvůj plášť. Ale, ty zůstaneš krásnou, když se odhalí tvá pravda, protože nejsi nic jiného nežli pravda.
Zdroj: Na hlubinu, ročník XVIII, číslo 10
Zpracoval: D. Grof