středa 14. ledna 2015

Je papež František modernista? (2013)

 
Je papež František modernista? (2013)
25. září 2013

Příliš nepochybuji, že tento nadpis článku docela jistě zaručuje, že většina katolíků „z cukrové vaty“ se jej ani nebude obtěžovat číst. Chápejte, pro ty, kteří dávají přednost tomu, prodlívat v oné pohádkové verzi „Katolíklandu“, kde žádná krize netrvá, je už jen samotná tato otázka jako výstup sériového vraha v pohádce pro děti na dobrou noc.
Nicméně, i tak je to důležitá a neobyčejně poctivá otázka, kterou si katolíci s pevnými základy musí položit.
Vyvolává to však ještě další kriticky závažnou otázku: Ke komu se obrátíme pro odpověď?
Nenapadá mě nikdo kvalifikovanější než papež sv. Pius X. a jeho velkolepá encyklika Pascendi Dominici gregis.
Začneme tím, že se podíváme na „modernističtější“ veřejná prohlášení a kroky papeže Františka a pak je poměříme s nadčasovou moudrostí papeže sv. Pia X.
Přestože existuje množství témat, která by člověk při této snaze mohl zkoumat, zvolil jsem si prozkoumat to, co je asi nejzákladnější ze všeho, konkrétně Františkovo chápání náboženství obecně.
V prvním dnu svého papežství Svatý otec vztyčil velmi velkou „rudou vlajku“ během své audience s nějakými 6000 novináři a jejich rodinami v síni Pavla VI., na jejímž konci se rozhodl vyhnout udělení svého apoštolského požehnání tím, že by učinil znamení Kříže nad přítomnými a přitom by vzýval Svatou Trojici.
Proč? Papežovými vlastními slovy: Svatý otec se rozhodl nechovat jak se očekává, že se bude chovat náměstek Kristův, prostě „kvůli respektu k přesvědčení“ nekatolíků.
Když se toto stalo, neměl být býval nikdo překvapen, když během své první apoštolské návštěvy mimo Řím (na Lampeduse) Svatý otec rozšířil svá přání všeho nejlepšího i na muslimy, kterým právě začínal ramadán, což je oslava svátku předepsaná v Koránu k „velebení“ falešného boha Alláha, když jim řekl: „Věřím, že to přinese hojnost duchovních plodů.“
Přednedávnem, 7. srpna [2013], vyslovil papež František tuto perlu, jak o tom podává zprávu CNS:
„Potřebujete přesvědčovat druhého, aby se stal katolíkem?  Ne, ne, ne! Jděte ven a setkejte se s ním, on je váš bratr. To stačí. Jděte ven a pomozte mu a Ježíš udělá zbytek.“
10. září [2013] při jezuitské bohoslužbě pro uprchlíky v Římě papež František řekl různorodému shromáždění rozmanitých pohanů a heretiků:
„Každý z vás, drazí přátelé, nese životní příběh, který hovoří o dramatu a válce, o konfliktu, často spojeném s mezinárodní politikou. Ale každý z vás především nese bohatství lidstva a náboženství, bohatství, které má být vítáno, ne obáváno. Mnozí z vás jsou muslimové, z jiných náboženství, a přišli jste z různých zemí, z různých situací. Nesmíme se bát odlišností! Bratrství nás nutí objevovat, že jsou pokladem, darem pro každého! Žijeme v bratrství! (Původní text v italštině je dostupný na webu Svatého stolce zde.)
Zrekapitulujme si:
·         Papež František od svého úplně prvního dne jako římský pontifik demonstroval, že se velice snaží, aby se vyhnul tomu, že by jakkoliv urazil ty, kteří praktikují mnohá falešná světová náboženství, jako by jejich verze „pravdy“ byla před Pánem stejně důstojná jako ta, kterou svěřil Své Církvi.
·         Když promlouval k muslimům, kteří uctívají falešného boha a jasně odmítají Našeho Pána Ježíše Krista, podporoval je papež František, aby setrvali ve svých mylných praktikách a dokonce zašel tak daleko, že naznačoval, že by to bylo požehnané Pánem, kterého jako náměstek reprezentuje.
·         Papež František dal jasně najevo své přesvědčení, že neexistuje žádná potřeba vyzývat druhé k obrácení k jediné pravé víře, která může být nalezena jenom ve Svaté katolické Církvi.
·         Papež František zastává názor, že náboženská rozmanitost se všemi svými protikladnými a nesmiřitelnými naukami, je darem, který se má oslavovat. Ačkoliv neudělal to, že by výslovně prohlásil, kdo tyto „dary“ propůjčuje, člověk může jen předpokládat, že si představuje, že tato falešná náboženství pocházejí od Boha samotného!
Naštěstí, i když je papež sv. Pius X. svatým údem Církve vítězné, přesto může tuto situaci zhodnotit a okomentovat skrze nadčasovou moudrost sdělenou v Pascendi Dominici gregis.
Následuje jen malý vzorek toho, co může tento velký papež, jehož papežství bylo oddáno „obnovování všeho v Kristu“, říci:
Jakým však právem uprou modernisté pravdivost zkušenosti, kterou mohamedán předstírá? A jak dokáží, že jen náboženské zkušenosti katolíků jsou pravdivé? A skutečně, modernisté toho ani nepopírají; ba někteří zastřeně, jiní zcela otevřeně tvrdí, že všecka náboženství jsou pravdivá. Že dle jejich zásad jinak ani souditi nelze, jest patrno. Z jakého pak důvodu mělo by se, dle jejich nauky, některé náboženství pokládati za nepravé? ... Takovou totiž chválu vzdávají učitelům oněch bludů, takovou poctu veřejně jim prokazují, že se snadno každý může domnívati, že neprokazují úcty lidem, kteří jinak jí snad jistým dílem zasluhují, nýbrž spíše bludům, které tito veřejně vyznávají a vší mocí mezi davy roznésti usilují.“
Takže zpět k naší otázce: Je papež František modernista?
Odpověď, ne podle mě, ale podle papeže sv. Pia X., je ano.
I když Pascendi velmi správně prohlašuje, že modernismus je „snůškou všech herezí“, je nutné rozlišovat mezi materiální herezí a formální herezí.
Materiální hereze se týká těch, kteří v nevědomosti zastávají heretické teze. Formální hereze se týká těch, kteří ačkoliv jsou si vědomí toho, čemu se musí věřit, úmyslně a s plným vědomím otevřeně popírají výše zmíněné pravdy. Rozpoznat posledně zmíněné znamená vytvářet si subjektivní soud, [kdežto] prvně zmíněné je prostým pozorováním objektivní reality.
Pokud se týče nás, musíme se spokojit s tím, co je objektivní. V aktuálním případě může člověk rozumně vyvodit jediný závěr, že papež František je vskutku modernista.
Jak tedy s touto znalostí my, členové domu Božího, naložíme?
No, bude to individuální, předpokládám, že vše závisí na tom, jak „dospělý“ je člověk ve Víře.
Maličcí, kteří ještě nejsou připraveni na pevnou stravu, nemají prostředky ani na to, aby rozpoznali, že tento problém existuje. Jiní, kteří jsou poněkud dospělejší ve Víře, jsou natolik zaujati mylnou ideou, že Taťka se nikdy nemůže mýlit, že při každé příležitosti přispěchají na jeho obranu, bez ohledu na to, jak pobuřující může jeho chování být. Ještě jiní v tom domě jsou dostatečně informovaní, aby viděli ten problém, jsou však příliš slabí, aby mu čelili, a namísto toho hlásají, že „se soustředí na konečný cíl“ a v podstatě si strkají prsty do uší a mumlají „úžasná milost“ v naději, že to vše prostě zmizí.
Nejmenší počet z nás se však beze strachu podívá na hořkou realitu, že papa je opilý modernismem a jeho lehkomyslné chování je tak nebezpečné, že ohrožuje nejen ty, kteří prodlévají v domě Božím, ale dokonce i ty, kteří bloudí v temnotách za jeho zdmi.
Mezi nimi relativně několik neohrožených duší udělá vše, co je v jejich moci, aby varovaly druhé, uvnitř i vně, a vezmou si kulky a šípy a dělostřelectvo všeho druhu jen pro odvážné, aby hlásaly neměnné pravdy Víry, které samy mohou zajistit naši spásu.
Je to nevděčná práce, ale někdo ji udělat musí.
Překlad: D. Grof