Svatý Haštal vzor křesťanské
dobročinnosti (1901)
Neděle pátá
postní
Kdo z Boha jest, slovo Boží slyší. (Jan 8,
47).
Tak
promluvil Pán Ježíš k zástupům židovským a knížatům kněžským. Avšak dojista
nerozuměl slovům těmto jen tak, že ten, kdo z Boha jest, slovo Boží jen slyší,
ale neplní ho, nýbrž rozuměl tomuto slyšení tak, že to co slyší, také věrně
plní. Pohrdati slovem Božím, nechtíti ho ani poslouchati, jest zajisté hřích
těžký; avšak slyšeti jen slovo Boží a neplniti ho, nic člověku neprospěje,
nýbrž uvaluje na člověka větší zodpovědnost, poněvadž ten, kdo zákon Páně
nezná, může se omlouvati touto nevědomostí, kdo ho však slyší, zná a neplní,
nemá, čím by se vymluvil. A zákon Páně na prvém místě vždy připomíná lásku a
dobročinnost. Proč nám připomíná Svatý apoštol ve dnešní svaté epištole
nesmírná dobrodiní Páně, že za nás Pán prolil svou nejsvětější krev a tak nás
očistil od hříchů našich? Činí tak ovšem z té příčiny, abychom věděli, že jsme
očištěni a s Bohem smířeni; ale činí tak také proto, aby nám připomenul
nesmírnou lásku Kristovu a tak nás povzbudil také k lásce. A co se naopak
nejvíce protiví na židech, kteří dle svatého evangelia vinili Pána Ježíše, že
má zlého ducha, a když jim dokázal, že jest pravý Syn Boží, chtěli Ho
kamenovati? Zajisté jejich necitelnost, zatvrzelost, neláska. Ano kdo z Boha
jest a slovo Boží slyší, má především následovati Boha v lásce a v
dobrotivosti. Kdo tak nečiní, byť i slovo Boží slyšel, nebude z něho míti
užitku pravého, poněvadž by byl tohoto slova jen posluchačem a ne plnitelem.
A poněvadž v
úterý [26. března] slavíme památku jednoho světce Páně, který také vynikal
touto láskou a dobročinností opravdu křesťanskou, totiž svatého Haštala, učiňme
ho předmětem svého rozjímání. Promluvím tedy o svatém Haštalu jako o vzoru
křesťanské dobročinnosti.
1. Svatý
Haštal byl povoláním svým správcem císařského paláce v Římě za císaře
Diokleciána. Poněvadž byl sám křesťanem, vykládal učení Kristovo pohanům a
mnoho jich získal pro křesťanství. Avšak Dioklecián, jsa pohanem a to přísným,
krůtě pronásledoval křesťany. Svatý Haštal pomáhal křesťanům v jejich soužení a
tísni všemožně, obzvláště pak tím, že stihaným poskytoval útočiště v hořením
patře paláce císařského, kde bydlel sám. Tam skrýval také římského papeže Kaja,
který spravoval církev Páně od r. 283 do r. 296. Pohané slídili obzvláště po
papeži, vědouce dobře, že když budou bíti pastýře, snáze rozprchne se celé
stádo. To věděl také svatý Haštal, a proto skrýval svatého papeže tím
horlivěji. V příbytku Haštalově scházeli se tajně přemnozí křesťané, ano tam
byly konány docela služby Boží a obstarávány všecky nejdůležitější potřeby
římských křesťanů. Tak se proměnila část paláce císaře pohanského nepozorovaně
v chrám křesťanský, kdež věrní ctitelé Ježíše Krista dleli společně na
modlitbách, posilujíce se takto na vzájem ku statečnosti, které jim bylo
potřebí pro pronásledování, an žádný z nich nevěděl, kdy bude některým pohanem
vyslíděn a udán, a pak veden, aby buď obětoval modlám, nebo zemřel smrtí ukrutnou
na popravišti. – Svatého Haštala v jeho díle dobrém velmi podporoval jiný
vzácný a zámožný občan Římský jménem Tiburcius. Oba tito znamenití křesťané
byli od Boha obdařeni darem, že činili zázraky, zejména mnohé těžce nemocné
zázračně uzdravovali. Pro tyto patrné důkazy moci a dobroty Boží přijímali
mnozí pohané křesťanství, tak že denně počet vyznavačů víry v Ježíše Krista
rostl, ač byli velmi krutě pronásledováni a vražděni. Křesťanství docházelo
značné podpory také tím, že svatý Haštal tajně uváděl na víru nově obrácené
křesťany ku papeži Kajovi, který je důkladně ve svaté víře vyučoval a tím také
v ní utvrzoval, a mimo to, že zbožná manželka Haštalova, svatá Irena svědomitě
se starala o křesťanské matky a panny. Pro toto počínání velmi obětovné a laskavé
ku všem křesťanům, nazýván byl svatý Haštal „hostitelem svatých“. Poučoval
všech, přijímal je pod ochranu do svého příbytku, tam je i živil, ano chránil
římského papeže, aby on jako nejvyšší učitel, kněz a správce křesťanů doplnil a
dokončil to, k čemu síly Haštalovy nestačily.
Ačkoliv žili
křesťané ve stálé úzkosti, brzo-li budou prozrazeni, přece se jim vedlo na
okolnosti, ve kterých byli, pod péči svatého Haštala dosti dobře. Slyšeli
společně slovo Boží, konali společné modlitby, bývali přítomni nejdražší oběti
mše svaté, přijímali Nejsvětější Svátost Oltářní a svátosti jiné. Avšak přece
neušli slídivému zraku pohanů. Pohané se přece dověděli o tajném shromaždišti
křesťanů v paláci královském. Následky byly hrozné. Náměstek císařský Fabián
kázal ihned zatknouti svatého Haštala i všecky křesťany, kteří se u něho
skrývali, a uvrhnuli je do vězení. Všichni kromě svatého Haštala byli společně
vyšetřováni a vybízeni, aby obětovali modlám, Když tak učiniti nechtěli,
zemřeli všichni smrtí mučenickou. Nyní došlo také na svatého Haštala. Také on
byl vyzván, aby obětoval modlám s připomenutím, že, jestli tak neučiní, bude
mučen. Když tedy nechtěl obětovati, byl natažen na skřipec a při tom hrozně
mrskán. Mučení to opakovalo se po třikráte, a když nebylo nic platné, byl svatý
mučeník uvržen polomrtvý do hluboké jámy a zasypán pískem, kdež pouť pozemskou
dokončil. Později křesťané jeho svaté tělo vykopali a pochovali je s uctivostí
nedaleko Říma. Hlava tohoto svatého mučeníka dostala se později do Prahy, kdež
byla chována jako vzácný ostatek při chrámu svatého Víta. Po r. 1368 darována
byla s jinými ostatky farnímu chrámu Páně, který jest tomuto mučeníku Páně
zasvěcen, kdež se chová dosud na hlavním oltáři.
2. Křesťané
nazývali svatého Haštala ještě za jeho života „hostitelem svatých“. Ze které
příčiny tak činili? Zajisté proto, že skutečně svaté totiž křesťany, kteří
později zemřeli smrtí mučenickou a tak skutečně dosáhli koruny slávy, přijímal
do svého příbytku, podávaje jim a povzbuzuje i jiných, aby také tak činili,
pokrm jak tělesný, tak hlavně duchovní, a činí toto vše z lásky ku svému
Spasiteli a Pánu, Ježíši Kristu. Z té příčiny jest světec tento vzorem pravé
křesťanské dobročinnosti, ve kteréž jej máme rádi a ochotně následovati. Co by
prospělo veškerému pokolení lidskému, kdyby všichni učení Ježíše Krista
poznali, kdyby i tomuto učení uvěřili, ale kdyby ho neplnili? Hlavní věcí a
povinností naší jest, zákon Boží plniti. Věří-li křesťané, ano jestli docela
tupí jinověrce a nevěrce a pohrdají jimi, ale zákona Páně neplní, nic jim to
neprospívá, ano takoví křesťané jsou celému křesťanství opravdu ku škodě a ku
potupě. Když přišli Španělové po objevení Ameriky Kolumbem do Ameriky a chtěli
mezi tamními domorodci pohanskými, šířiti křesťanství, dílo jejich se jim
nedařilo; tito pohané nechtěli přijímati křesťanství. A proč? Snad se jim
nelíbilo? Snad jim ukládalo povinnosti přísné, kterých dříve neměli? Snad lpěli
na bludech a nesmyslech pohanských tak houževnatě, že jich nechtěli nechati za
žádnou cenu? Ó nikoliv; jest sice pravda, že tyto a podobné příčiny působily u
všech pohanů, a proto také u pohanů amerických, ale hlavní příčina byla jiná.
Španělové nepřinesli jen křesťanství, nýbrž také touhu po statcích pozemských,
hrabivou mysl, snahu, panovati, a proto také utiskovati, a chovali se k domorodcům
americkým tak pánovitě a krutě, že tito slyšíce učení křesťanské o nebi, tázali
se, budou-li tam také Španělové; a když slyšeli, že ano, nechtěli přijití ani
do nebe, aby se tam nemusili setkati se svými trýzniteli. Ano nelidskost,
neláska, panovačnost a ukrutnost zavřela srdce mnohých pohanů před
křesťanstvím. A přece prvou známkou křesťana, který chce býti křesťanem nejen
slovem, nýbrž i skutkem, jest láska a to taková, která se nejeví jen slovy,
nýbrž kterou máme dokazovati také skutky, dobročinností. Jeví se pak tato pravá
křesťanská dobročinnost a dobrotivost již tím, že jsme ku svým bližním, ať jsou
bohatí nebo chudí, ať dobří nebo zlí, vlídní a přívětiví. Pravý křesťan
neodbývá nikoho hrubě, nýbrž jest vlídným ke všem; když musí i kárati nebo
docela trestati, nečiní toho z hněvu nespravedlivého a ze zlosti, nýbrž ze
snahy, aby prospěl svému bližnímu. A jak mile dojímá takováto vlídnost a
přívětivost, popřípadě v neštěstí a nehodě útrpnost! Kdybychom nešťastníku
nemohli pomoci skutečně, jak ho blaží to, když vidí aspoň, že cítíme s ním, že
ho litujeme, a jak mile jej dojímá to, když vidí, že se snažíme docela, abychom
mu pomohli, nebo pomáháme opravdu! Tak činil svatý Haštal a tím získal pohanů
mnoho, že přijali křest. Kdyby je byl při prvém setkání přijal s mrzutostí, byl
by je odpudil a v jejich pohanských bludech jen utvrdil. – Avšak nepostačí
jenom vlídná tvář, byť i byla upřímná, nýbrž této tváři má také odpovídati
vlídná řeč, ano dále dobrý skutek. Tak činil rovněž svatý Haštal. Přijímal pronásledované
křesťany do příbytku svého a tam jim prokazoval dobrodiní nejen tělesná, nýbrž
i duchovní. Tam jim dával pokrm, kterým sílil jejich tělo, tam jim dával také
dílem sám dílem jinými křesťany, ano docela papežem Kajem ten pokrm, který
sílil jejich duše. Tak musíme činiti také my. Upozorňuji v té příčině zejména
na almužny. Jest ovšem pravda, že mnohdy žebrají lidé almužny nehodní, kteří se
práce štítí a kteří chtějí žebrotou pohodlněji žíti z práce a namáhání lidí
jiných; avšak přece důtklivě upozorňuji, že dávati almužnu, jest naší svatou
povinností, a že jest mnohem lépe chybiti v této příčině tím, že almužnu dáme,
než tím, že almužnu nedáme. I žebrák nehodný řekne: „Zaplať Pán Bůh“, a byť si
při tom snad ani nic nemyslil, Bůh jeho slova přece slyší a nenechá náš dobrý
skutek bez odměny. – Avšak není jenom almužna tělesná, nýbrž jest almužna také
duchovní; jest to poučení, po případě pokárání, někdy i trest. Také tuto
almužnu jsme dle okolnosti povinni dávati všichni. Poučení všem, kteří bloudí, kde
jest jen poněkud naděje na výsledek, ano mnohdy i tu, když nekyne naděje žádná;
pokárání všem, kdo chybují a jsou nám podřízeni nebo aspoň rovni; a potrestání
těm, ze kterých budeme jednou odpovídati před Bohem. Vše to musí se díti s
láskou, poněvadž má vycházeti z lásky a vzbuditi v srdcích bližních opět lásku.
A jak mnozí lidé v této příčině chybují a to těžce! Jest pravda, že správné
jest pravidlo: „Co tě nepálí, nehas!“ a že se nemáme míchati do záležitostí, po
kterých nám nic není; avšak jak mnozí rodiče, páni, představení, přátelé
zapomínají na své povinnosti a nekonají toho, proč hrozí Bůh jim ohněm věčným!
Kdyby si byl svatý Haštal v pronásledování Diokleciánovu také pomyslil: „Co tě
nepálí, nehas!“ bylo by se dostalo křesťanům útulku? Byli by mohli konati
služby Boží? Byli by se mnozí pohané stali křesťany? Byl by on dosáhl koruny
mučenické a tím blaženosti věčné? Toho všeho by nebylo. Avšak světec Páně
věděl, že má křesťan svých bližních také poučovati, napomínati, kárati, a dle
toho také jednal. Tím zachránil mnohé a získal mnoho zásluh také sobě.
Následujme
tudíž příkladu jeho! Neposlouchejme jen slovo Boží, nýbrž také ho ostříhejme,
dle něho jednejme! Buďme ku svým bližním přívětiví a vlídní, trpme s nimi v
jejich utrpení a dle možnosti je také těšme; dávejme rádi a ochotně chudobným
almužny, ale nezapomínejme nikdy také na dobré skutky milosrdenství duchovního!
Tak budeme dokazovati, že jsme proniknuti za příkladem Ježíše Krista a Jeho
milého mučeníka svatého Haštala pravou láskou, kteráž jest svazkem dokonalosti.
(Kol. 3, 14) Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 222
