pondělí 29. června 2015

Na den svatých apoštolu Petra a Pavla (1901)

 
Na den svatých apoštolu Petra a Pavla (1901)
Obsah: Konáme památku knížat apoštolských; ač oba velicí, přece Petr větší; Pavel šel do Jerusalema k Petrovi, ne naopak; proč? Poněvadž hlavou církve Kristovy Petr ne Pavel; kde Petr, tam pravá církev; ten však v církvi římské; proto kdo odpadá od církve římské, odpadá od Krista a vydává se v nebezpečenství věčného zahynutí. 1. Kristus ustanovil hlavou své církve jen Petra, ne jiného; 2. Petr zemřel v Římě jako biskup římský; proto 3. církev římská pravá církev Kristova; dokazují to dějiny celého křesťanství. – Děkujme Bohu, že náležíme k této církvi.
Na té skále vzdělám církev svou.(Mat. 16, 18).
Dnes slavíme svátek velmi důležitý právě pro naši dobu. Připomínáme si památku knížat apoštolských, svatého Petra a Pavla, kteří roku 67 za panování císaře Nerona potvrdili pravdu učení Ježíše Krista smrtí mučenickou; svatý Petr tím, že byl ukřižován, ale hlavou dolů, a svatý Pavel tím, že byl sťat mečem na cestě k Ostiu. Oba tito mužové byli velicí; oba knížata apoštolská; oba Pána Ježíše mnoho milovali, oba pro Něho mnoho pracovali, oba pro Něho mnoho také trpěli. Avšak ačkoliv jsou oba velicí, přece Petr jest větší než Pavel. Když byl svatý Pavel zázračně povolán Kristem Pánem u města Damašku k úřadu apoštolskému, šel, pobyv tři roky v Arabii a navrátiv se do Damašku, do Jerusalema, aby „uzřel Petra, a pobyl u něho patnáct dní“ (Gal. 1, 18). Proč šel Pavel, jenž byl povolán Kristem Pánem, dříve než nastoupil veřejný úřad apoštolský, ku svatému Petru? Šel tam, aby se od svatého Petra učil? Zajisté že nikoliv; nýbrž šel k němu proto, aby se mu přihlásil jako Kristem povolaný apoštol. Šel tedy Pavel k Petrovi, ale nešel Petr k Pavlovi. Proč to? Poněvadž byl Pavel sice veliký apoštol, samým Kristem povolaný, ale nebyl hlavou církve; Petr však byl nejen velikým apoštolem, nýbrž byl také první viditelnou nejvyšší hlavou církve. Pavel vykonal pro církev Boží mnoho, snad více než Petr; ale hlavou její nebyl, na něm Kristus svou církev nezaložil, tak učinil jen na Petrovi. Proto kde jest Petr, tam pravá církev Kristova. Ten však byl v Římě, zemřel v Římě; jest proto jen církev římská pravá církev Kristova. – Za dnů našich mnozí volají, aby se křesťané od Říma odvrátili. Jsou to ovšem namnoze lidé takoví, kterým neběží o náboženství, nýbrž o národnost a politiku. Náboženství jim jest pouhou zástěrou. A mnozí lidé nerozumní dávají se jejich hesly mámiti, a bohužel že se jim již podařilo přes deset tisíc různých nešťastníků svésti. Tito všichni lidé neuvažují, jak hrozného bezpráví se dopouštějí proti Ježíši Kristu a proti Jeho prvnímu náměstku zde na zemi, proti svatému Petru, a neuvažují, do jak hrozného nebezpečenství uvádějí svou nesmrtelnou duši. Ačkoliv zajisté nikomu z vás ani nenapadne, abychom následovali tohoto příkladu špatného, věnujme přece dnes ku svému utvrzení a ku své útěše pozornost svou svatému Petru jako první viditelné nejvyšší hlavě církve Kristovy, a učiňme předmětem své úvahy tu pravdu, že kdo odpadá od církve římské, odpadá od Krista a vydává se v nebezpečenství věčného zahynutí.
1. Nelze popříti, že Kristus Pán založil zde na zemi církev. Vždyť tak o Něm předpověděli proroci již v zákoně starém, tak mluvil o sobě sám. Nelze také popříti, že dal Kristus Pán této své církvi, kteráž jest společnost křesťanů, pracujících o svém věčném spasení, také zřízení čili ústavu, jaké jest potřebí každé společnosti. K ústavě společnosti pak hlavně náleží, aby byl ve společnosti někdo, kdo vládne čili kdo tuto společnost spravuje. Nelze proti tomu namítati, že si Kristus Pán úplně postačil a postačuje, a že tudíž nebylo a není potřebí v Jeho církvi nějaké vlády. Kristus Pán neustanovil církev svou pro anděly ani pro lidi neviditelné, nýbrž pro lidi viditelné; a proto bylo potřebí, aby byli v Jeho církvi pověřeni vládou lidé viditelní, aby všichni ostatní věděli, ke komu se mají obraceti, kde a u koho mají poučení nebo pomoc nebo práv o a spravedlnost hledati, když toho potřebují.
A tážeme-li se, komu dal Kristus Pán tuto správu své církve, odpovídá nám k této otázce dnešní svaté evangelium. Pán Ježíš řekl ku svatému Petrovi: „Ty jsi Petr, a na té skále vzdělám církev svou, a brány pekelné jí nepřemohou.“ Ó jak hluboký jest smysl těchto slov, jak důležitou pravdu jimi pronesl Kristus Pán! Na Petrovi vzdělá jednou církev svou, Petr jí bude základem; čím jest základ domu, tím bude Petr církvi Kristově; a tato církev na Petrovi zbudovaná bude tak pevná, že proti ní budou všecky pokusy i samého pekla marné, ona odolá všem. Vidíme tudíž, že pravá církev Kristova dle určitých slov Kristových měla býti zbudována na Petru, a na žádném jiném apoštolu. Povolal Pán za života pozemského k úřadu apoštolskému mužů dvanáct; když pak zrádce Jidáš odpadl, a když se osidlem oběsil, zvolili apoštolé místo něho Matěje; povolal Pán mimo to způsobem zázračným po svém na nebe vstoupení za apoštola také svatého Pavla; první apoštol Kristem povolaný byl svatý Ondřej; ze všech apoštolů nejvíce miloval Pán svatého Jana: ale k žádnému z nich neřekl: „Na té skále vzdělám církev svou, a brány pekelné jí nepřemohou,“ tak řekl jen Petrovi, a neřekl tak žádnému jinému.
A co Pán řekl, to také splnil. Když se zjevil svým učedníkům po třetí po svém z mrtvých vstání u jezera genezaretského, a když mu po třikráte svatý Petr k Jeho otázce odpověděl, že Jej miluje, nařídil mu Kristus Pán: „Pasiž beránky mé, pasiž ovce mé.“ (Jan 21, 15–17), čili spravuj celý můj ovčinec, celou církev mou; tedy nejen věřící nýbrž také apoštoly, čili budiž nejvyšší viditelnou hlavou církve mé, jak jsem ti přislíbil, když jsem řekl, že na tobě vzdělám církev svou. – Aby pak byl svatý Petr k tomuto úřadu velmi důležitému, ale také obtížnému, totiž spravovati církev Kristovu, spůsobilým: Pán Ježíš se za něho obzvláště modlil a dal mu tu milost, že když by i ostatní apoštolé poklesli, on přece nepoklesl, nýbrž utvrzoval je ve víře Kristově. Vždyť týž nebeský Pán dávaje naučení učedníkům svým po poslední večeři před svým utrpením, tedy v době velice důležité a vážné, řekl k svatému Petru: „Šimone, Šimone, aj satan žádal o vás, aby vás tříbil jako pšenici,“ to jest ďábel si vás přál, aby vás, mé apoštoly mohl pokoušeti, abyste propadli jako padá špatná pšenice, když ji člověk čistí na sítě; „ale já jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá, a ty někdy obrátě se, potvrzuj bratří svých.“ (Luk. 22, 31–32). Podle těchto slov nemá býti svatý Petr, ovšem po svém pádu, až se obrátí, jen tak silný, že sám vícekráte neklesne, nýbrž docela tak, že má posilňovati a utvrzovati ostatní bratří, čili ostatní apoštoly.
Nelze tudíž popříti, že jen tam byla pravá církev Kristova, kde byl svatý Petr. Kdyby byli všichni ostatní apoštolé, ani svatého Pavla, který pro Krista nejvíce pracoval, ani svatého Jana, kterého Kristus nejvíce miloval, nevyjímaje, od Petra se odloučili, a kdyby byli založili nějakou církev svou, a kdyby byl Petr zůstal sám s hloučkem křesťanů docela nepatrným: nebyla by bývala ona církev apoštolů církví Kristovou, nýbrž byla by jí bývala jen ona malá společnost Petrova; poněvadž Kristus řekl jen Petrovi, že na něm vzdělá církev svou, jen jemu řekl, že má říditi celou církev Jeho, jen jemu řekl, že se za něho modlil, aby nezhynula víra jeho. Poněvadž pak Kristus Pán nezaložil církev svou pro Petra, nýbrž pro všecky časy a pro všecky lidi: patrno jest, že Jeho církev nemohla zahynouti Petrem, nýbrž že trvá a musí trvati, jak řekl sám Pán Ježíš, až do skonání světa. A kde jest tato církev Kristova? Dojista tam, kde jsou nástupci Petrovi, a nikde jinde. A kde jsou ti?
2. Jak nás dějiny církve Kristovy učí, byl svatý Petr nejprve po několik roků po Na nebe vstoupení Páně biskupem v Antiochii, kde se nejdříve počali nazývati učedníci Ježíše Krista křesťané. Ale r. 42 po Kristu odebral se Petr dojista ze zvláštního vnuknutí Božího do Říma, aby tam založil mocnou obec křesťanskou, a aby jako byl Řím pohanský pro mnohé národy a pro celou říši římskou pramenem mnohých nepravostí, tak stal se Řím křesťanský pro všecky národy pramenem spásy. A od roku 42 byl svatý Petr po celých 25 roků biskupem římským, nespravuje ovšem dle výslovného rozkazu Kristova jenom církev římskou, totiž města Říma a krajin sousedních čili diecési římskou, nýbrž církev Kristovu celou. Že nespravoval jen diecési římskou, poznáváme z toho, že konal z Říma mnohé a daleké cesty do krajin jiných i velmi vzdálených. Z Říma pak nepřenesl již sídlo své nikam jinam, nýbrž v Římě zůstal a zemřel, jak si připomínáme právě slavností dnešní. Byl tudíž svatý Petr biskupem římským, ale byl také nejvyšší viditelnou hlavou církve čili papežem; proto i jeho nástupcové nejsou jen biskupy římskými, nýbrž jako biskupové římští jsou také nejvyššími viditelnými hlavami celé církve Kristovy, čili jsou papeži. Kdyby se byl svatý Petr usadil jinde, kdyby byl jako takový biskup zemřel, byli by viditelnou hlavou církve biskupové oné diecése, poněvadž by ti byli nástupci Petrovými.
Byli ovšem někteří lidé zlomyslní, kteří ve své opovážlivosti šli tak daleko, že tvrdili, že svatý Petr v Římě nezemřel; ale jejich domněnka jest zcela bludná. Odporuje veškerému dějepisu křesťanskému, odporuje nejstarším svatým Otcům a spisovatelům církevním. Ti všichni dobře vědí, že svatý Petr byl v Římě, že tam byl skutečně biskupem a že jako biskup římský roku 67 zemřel.
Tak již ve třetím století volá kněz římský Kajus, že může ukázati na hroby apoštolů; neboť, tak pokračuje „je-li libo jíti do Vatikánu nebo na cestu k Ostiu, přijdou ti vstříc hroby těch, kteří tuto církev založili,“ totiž svatého Petra ve Vatikáně, svatého Pavla na cestě k Ostiu. A jako tento spisovatel, tak všichni následující. Proto se chová až dosud v Římě kazatelna, ze které svatý Petr vyučoval nebo kázal, a oltář, na kterém obětoval mši svatou. To vše by nebylo možné, kdyby nebyl v Římě býval opravdu a kdyby tam byl nezemřel. Ostatně žádný člověk, který jest jen poněkud přístupný pravdě, a který před ní nezavírá očí zúmyslně, nepochybuje o tom, že slavnost dnešní má základ spolehlivý, že to, co jí oslavujeme, skutečně v Římě se stalo. Kdo tuto pravdu houževnatě popírá, činí tak z té příčiny, poněvadž vidí, že, když ji uzná, musí také uznati, že římský papež jest nástupcem svatého Petra.
3. Avšak uvažme dále, jak důležitá pravda plyne opět z toho! Je-li římský papež nástupcem svatého Petra, jest také jen ta církev, ve které jest on viditelnou hlavou, pravou církví Kristovou, a není jí a nemůže býti církev jiná. Jako řekl Pán Ježíš jenom ku svatému Petru: „Na té skále vzdělám církev svou,“ tak platí také jen o té církvi, kde jest pravý a řádný nástupce svatého Petra, že ta jediná a žádná jiná, jest pravá církev Kristova.
Ostatně že jest jen církev, jejíž viditelnou nejvyšší hlavou jest římský papež, čili jen církev římská pravá církev Kristova, to dokazují zřetelně a patrně veškeré dějiny křesťanské. Kdykoliv bylo potřebí v církvi, ať v Asii nebo v Africe nebo v Evropě, něco rozhodovati, co by platilo pro celou církev: nerozhodoval to žádný jiný biskup než biskup římský čili papež. A nemysleme si, že se tak dělo teprve v dobách pozdějších. Tak se dělo hned na počátku. Když v prvním století povstaly spory v církvi Korintské, neobrátili se křesťané ku svatému Janu evangelistovi, který tehdáž ještě žil v Efesu, aby je rozhodl, nýbrž do Říma. A papež Klement I. poslal po Fortanatovi Korintským zvláštní list, který se nám zachoval až dosud; zároveň poslal s Fortanatem jiné křesťany, aby mu přinesli zprávu, jaké měl list jeho účinky. Uvážíme-li, že toto vše se stalo v té době, kde nedávno za krutého císaře Nerona umučeni byli v Římě svatí apoštolé Petr a Pavel, ano kde ještě byly nezahojené rány na tělích mnohých křesťanů, kterými byli zraněni za císaře Domiciána: třeba uznati, že byla zvláštní velmi důležitá příčina, že Korinťané z krajiny tak vzdálené obrátili se do Říma. Nahlédneme-li pak do listu, který papež Klement Korinťanům zaslal, poznáváme, že jim nepíše jenom jako přítel nebo rádce, nýbrž že jim píše jako soudce, který chválí to, co jest chvály hodno, a kárá to, co zasluhuje býti pokáráno. Odkud toto vše? Zajisté jen z toho důvodu, že Korinťané věděli, že nejvyšší hlavou v církvi, které náleží mocí úřední rozhodovati spory, jest biskup římský čili papež, a že svatý Klement této své povinnosti si byl také vědom.
A když ve druhém století povstaly spory v jiném městě na východě, totiž ve Smyrně, kdy mají býti slaveny velikonoce, a jak dlouho tudíž má trvati také půst: svatý Polykarp, biskup smyrnenský, žák svatého Jana evangelisty podnikl dalekou cestu do Říma, aby se mu tam od papeže Aniceta dostalo poučení a rozhodnutí. Svatý Polykarp viděl ještě svaté apoštoly, znal tedy učení Páně dobře; proto věděl dobře, kam se má obrátiti v otázkách sporných, a on jde do Říma. Proč tak učinil? Poněvadž věděl, že v Římě jest nástupce toho apoštola, jemuž řekl Pán: „ale já jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá, a ty někdy obrátě se, potvrzuj bratří svých“ čili poněvadž věděl, že v Římě jest pravý nástupce svatého Petra.
A podobně shledáváme ve všech stoletích následujících nepřetržitě. Kdykoliv a kdekoliv povstaly nějaké spory, které měly býti rozhodnuty pro celou církev, všichni obraceli zraky své k Římu, očekávajíce z Říma poučení, rozhodnutí, nařízení, po případě rozsudek.
A jak činili křesťané na východě, tak činili také na západě. Ve druhém století se připomíná, že Lucius, král britanský nebo anglický poslal do Říma poselstvo, aby poprosilo papeže Eleutheria, aby poslal do Británie kazatele náboženství Kristova. Poznali obyvatelé Británie křesťanství poněkud od vojínů římských, z nichž mnozí již ve druhém století hlásili se ku Kristu Pánu; s tím pak také poznali, kde jest střed křesťanstva, kde jest nejvyšší viditelná hlava; proto posílá král do Říma, aby z Říma přišli věrozvěstové. Neposlal do blízkého Francouzska, kde již tehdáž vzkvétaly obce křesťanské, na příklad v Lyoně, ale posílá až do Říma, podávaje takto všem, kdo v budoucích časích o něm čísti budou, svědectví, že středem pravé církve Kristovy jest Řím, a že římský papež jest nástupce svatého Petra. A jak učinil tento král na západě, tak činili všichni křesťané ostatní.
Ano tak činili i bludaři. Tak, jak připomínají nejstarší svatí Otcové a spisovatelé církevní, žil ve druhém století v Alexandrii v Africe muž učený, ale velmi ctižádostivý a přepjatý jménem Valentin. Ten šel do Říma, chtěje odtud stkvíti se před celým světem, ano chtěl se docela státi papežem; a když se mu to nepodařilo, mstil se tím, že pravdu křesťanskou napadal. Věděl tudíž, že Řím jest středem křesťanství, a že římský papež jest nejvyšší hlavou celé církve. – Jiní bludaři v témže století dokázali, že římský papež má právo souditi celou církev. Tak žil tehdáž v Sýrii jakýsi Cerdo a v jiné krajině Pontu Marcion; oba byli pro bludy od svých biskupů z církve vyloučeni. A co učinili? Oba šli do Říma, žádajíce, aby byli římským papežem do církve opět přijati. Dokázali, že může rozsudek rozličných biskupů zrušiti římský papež, a že tudíž není jen biskupem římským, nýbrž že jest papežem celé církve Kristovy. A jak ti, tak přemnozí jiní.
Proto jsou pozdější svatí Otcové plní chvály a úcty k apoštolské stolici; ano biskupský stolec římský slove právě proto apoštolskou stolicí, že na něm sídlil první apoštol svatý Petr.
Z toho ze všeho poznáváme, že církev, ve které jest římský papež, čili církev římská jest pravá církev Petrova; a poněvadž jen pravá církev Petrova jest pravá církev Kristova, jest jen církev římská pravá církev Kristova. Proto kdo odpadá od této církve, odpadá od Krista, kdo popouzí lid proti této církvi, popouzí ho proti Kristu, a kdo neuctivě a urážlivě mluví o této církvi, uráží samého Krista. Poněvadž pak dále jest od Krista Pána jen tato církev ustanovena jako prostřednice spásy, poznáváme, v jaké nebezpečenství se vydává ten, kdo od této církve odpadá. Nechci ovšem říci, že všichni, kdo nejsou viditelnými údy této církve, musí zahynouti; nechci ani tolik tvrditi, že kdo od této církve jednou odpadne, nikdy nemůže dosíci blaženosti věčné: avšak tolik nemohu zatajiti, že kdo se pravé církve Kristovy veřejně zřekl a v tomto svém stavu hrozném také setrvá a umírá, sotva života věčného dosáhne. Odloučil se od Krista viditelně, v tomto odloučení setrval a umřel; čeho může očekávati na věčnosti? Proto modleme se ku knížatům apoštolským, svatému Petru a svatému Pavlu, aby orodovali u Ježíše Krista, aby všichni lidé přišli ku poznání, jak velikým dobrodiním jest pro všecky lidi církev katolická; aby věděli a uznali, že ona jest jediným prostředkem spasení, o ní tak vždy smýšleli a dle toho jednali. Sami pak buďme Bohu vděčni za to dobrodiní, že údy této církve jsme, z vděčnosti si této církve svaté važme a její přikázaní plňme. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 401
Zpracoval: Jakub Albert