neděle 5. července 2015

Josuem se zjevoval Bůh lidu israelskému (1903)

Josuem se zjevoval Bůh lidu israelskému (1903)
Neděle šestá po svatém Duchu
Obsah: Kristus Pán učinil zázrak; zázrakem tím lid odměnil, ale také povzbudil, aby v Něho jako v pravého Syna Božího uvěřili; zázraky osvědčoval Bůh své vyslance vůbec. Josuem se zjevoval Bůh lidu israelskému. 1. Události za Josua; a) dobytí Jericha; b) boj proti králům amorrhejským, stojící slunce; c) rozdělení země zaslíbené; d) smrt Josuova; 2. za Josua se stalo mnoho zázraků, a námitky proti nim jsou mnohé; 3. zázraky ty se staly ku potvrzení zákona Mojžíšova, proto pravé zjevení. Důvěřujme vždycky v prozřetelnost Boží.
I jedli všichni a nasyceni jsou. (Mar. 8, 8).
Kristus Pán učinil na poušti, nasytiv sedmi chleby a málo rybičkami přes čtyři tisíce lidí, pravý a skutečný zázrak. K jakému účelu Pán zázrak tento vykonal? Nelze popříti, že ho vykonal proto, aby odměnil zástup za jeho vytrvalost. Tři dni byli s Pánem, poslouchali kázaní Jeho, snědli zásoby, které měli, a tak byli pro Pána Ježíše zaujati, že ani nevzpomněli, že nemají, čeho by jedli. Pán Ježíš toto všecko uznává; proto pronáší slova tak starostlivá, jak by zástup nasytil. Pán tak dobrotivý a milostivý, jako jest Kristus Ježíš, nemohl nechati této vytrvalé lásky lidu bez odměny; proto činí zázrak, aby lid nasytil a tak ho odměnil.
Avšak Kristus Pán měl dojista při zázraku tom ještě úmysl jiný. Vždyť jest vševědoucí, poněvadž jest pravý Bůh, ano i jako člověk věděl všecko, co jako Spasitel pokolení lidského věděti měl. Proto věděl dojista také velmi dobře, že lid čin Jeho pozná a uzná jako zázrak, věděl také dále, že lid dobře ví, že zázraky může konati jenom Bůh. A proto dojista dalším úmyslem Páně bylo, aby tímto zázrakem povzbudil lid, aby v Něho trvale uvěřil jako v pravého Boha a v zaslíbeného Bohem Vykupitele.
Ano, tak si počínal vždycky Bůh. Kdykoliv poslal opravdu některého poslance svého k lidu, vždy ho opatřil mocí činiti zázraky, aby právě z těchto zázraků mohli lidé poznati, že muž ten jest Bohem poslán opravdu. Poněvadž pak Kristus Pán nebyl jen člověk Bohem poslaný, nýbrž jest pravý a skutečný Bůh sám, konal zázraky svou mocí sám. Jiní pouzí lidé, jen Bohem poslaní, konali zázraky mocí Boží a tak své Božské poslání dokazovali. A k takovýmto mužům, Bohem opravdu poslaným, náležel také Josue, nástupce Mojžíšův. Tohoto muže ustanovil svým nástupcem z rozkazu Božího před svou smrtí Mojžíš sám, a lid israelský ho také jako nástupce Mojžíšova uznal a přijal. Proto jako se zjevoval Bůh lidu israelskému Mojžíšem, tak se mu zjevoval také Josuem. To jest pravda, o které budeme uvažovati dnes. Ukážu tedy s pomocí Boží, že také Josuem se zjevoval Bůh lidu israelskému.
1. Připomeňme si nejprve události, které se za Josua staly. Vypravuje nám tyto události Josue sám, v knize, která má jméno po něm. Vidíme tudíž, že Josue mohl vše to věděti, co píše, poněvadž byl při všech událostech těch zúčastněn jako hlavní osoba. Události ty nejdůležitější jsou: Přechod Israelitů přes řeku Jordán a dobytí měst Jericha a Haje, vítězství Israelitů nad králi amorrhejskými a dobytí země jejich, rozdělení krajiny předjordánské a smrt Josuova.
a) Když Mojžíš zemřel, opanovali již Israelité část Palestýny, totiž země zajordánské. Ty byly rozděleny dvěma pokolením, totiž Ruben a Gad a polovici pokolení Manasses. Na to přikázal Bůh Josuovi, aby překročil s lidem Jordán a zmocnil se také druhé, větší části země zaslíbené. Josue tak učinil. Ale poněvadž Bůh chce, abychom když On s námi pracuje, přece sami také činili, co činiti můžeme, Josue jednal obezřetně: jak by byl jednal, kdyby mu nebyl dal rozkaz, jíti přes Jordán, sám Bůh. Poslal napřed dva vyzvědače, aby shlédli zemi, zejména nejbližší veliké město Jericho. Ti vešli do Jericha do domu ženy jménem Rahab. Avšak král jerišský se o tom dověděl, proto je chtěl ihned zatknouti, a poslal za tím účelem k Rahabě své služebníky. Rahab vyzvědačů neprozradila, nýbrž spustila je po provaze oknem, kteří se vrátili k Josuovi a vypravovali vše, co se dálo, jakož i to, že Rahab sama jim předpověděla, že Bůh jim dá zemi tuto. – Také zde vidíme patrný doklad, že i mezi pohany byla známost pravého Boha, když byla modloslužba rozšířena úžasně. Rahab byla pohanka v Jerichu; jí se nedostalo zjevení nadpřirozeného, jako se dostalo Israelitům; a přece i tato žena mluví o Hospodinu, Bohu pravém, který vyvedl Israelity z Egypta.
Na to přešel veškeren lid Jordán. Napřed šli kněží, kteří nesli archu úmluvy. Když přišli doprostřed řeky, zastavili se, a lid ubíral se dále. Také tu zastavily se vody na jedné straně Jordánu jako hory, druhé pak odtekly do moře mrtvého, tak že přešli všichni Israelité přes řeku suchou nohou, jako přešli kdysi moře rudé. Rozbili stany své v Galgale nedaleko Jericha a slavili tam velikonoce.
Když pak byl Josue na polích Jericha, uzřel muže, an stojí s vytaženým mečem proti němu. I tázal se ho, kdo jest, zdaž jest jejich přítel nebo nepřítel. Jako kdysi řekl Hospodin Mojžíšovi, aby zul obuv svou, poněvadž místo, na kterém stojí, svaté jest, tak řekl muž tento Josuovi. Josue tak učinil, poklonil se hluboce, a Hospodin mu nařídil, jakým spůsobem má dobyti města Jericha. Neměl proti městu bojovati mečem, ani rozličnými přístroji válečnými, nýbrž zbraní zvláštní, která může přemáhati nepřátele a bořiti hradby jen tu, když jí působí Bůh. Měli totiž Israelité po šest dní obejíti vždy jednou město; sedmého pak dne měli vzíti kněží sedm trub a archu úmluvy a obejíti tak město sedmkráte; když pak obcházeli po sedmé, měl všechen lid vzkřiknouti křikem převelikým, a Bůh slíbil, že hradby města budou vyvráceny z kořene. Israelité tak učinili a dobyli města; pak z rozkazu Božího usmrtili vše, co bylo v něm, jen dle slibu učiněného vyzvědači zachránili Rahabu a dům její. Tímto vítězstvím byla obnovena naděje Israelitů na šťastné dobytí země celé. Ale brzo viděli, že za hřích jednotlivce Bůh někdy trestá celý národ.
Achan z pokolení Judova vzal totiž některé vzácné věci v Jerichu, kteréž měly všecky býti zničeny. Bůh se za to rozhněval na Israelity; a proto když vytáhli proti druhému většímu městu, Haji, nedobyli ho, nýbrž byli odraženi a 36 mužů docela padlo. Z toho poznávali, že Bůh s nimi nebojuje; proto pátráno po příčině. Josue šel před archu úmluvy, padl na tvář svou a prosil Hospodina za slitování. Bůh mu zjevil, že někdo vzal a skryl věci, kteréž náležely Jemu. Pátrali po viníku, dopadli ho v Achanovi, a Achan byl ukamenován. Na to vytáhli Israelité proti městu Haj opět a dobyli ho. Na to vzdělal Josue oltář Hospodinu, obětoval na něm oběť, napsal na kameny výpis zákona Mojžíšova, přečetl je a zavázal lid slavně, aby všecky zákony Boží plnil, slibuje požehnání všem, kdo poslechnou, a zlořečení těm, kteří poslouchati nebudou.
b) Pověst o slavném vítězství Israelitů a o dobytí měst Jericha a Haj roznesla se rychle po veškerých krajinách okolních; a proto se nelze diviti, že se rozliční kmenové spojovali, aby se proti Israelitům bránili. Gabaonité obelstili Josue předstírajíce, že jsou národ velice vzdálený, a uzavřeli s ním smlouvu. Na to napadli čtyři králové nebo knížata město Gabaon a Gabaonité na základě smlouvy s Josuem učiněné žádali o pomoc. Josue táhl na nepřátele jejich. A Bůh sám přísně potrestal vojska těchto králů, neboť padalo s nebe krupobití zvláštní, nevídané, veliké kamení, a usmrtilo mnohé. Ale než byli nepřátelé poraženi úplně, chýlilo se slunce k západu. Vida to Josue volal: „Slunce proti Gabaon nehýbej se, a měsíc proti údolí Ajalon.“ I stálo slunce a měsíc, dokudž nepomstil se nad nepřáteli svými. (Jos. 10, 12–13). I byl tehdáž den tak dlouhý, jaký nebyl nikdy dříve ani později. Na to byli poražení ostatní králové v Palestýně, a země zaslíbená během sedmi roků dobyta celá.
c) Když byli Israelité pány té země, kterouž tolikráte jejich otcům slíbil Bůh, rozdělil ji Josue dle rozkazu Božího jednotlivým pokolením. Poněvadž dvě pokolení již měla své podíly, a pokolení Manasses aspoň polovic, a poněvadž po přijetí synů Josefových, Efraima a Manassesa, bylo vlastně pokolení třináct, ale pokolení Levi nedostalo ze země díla žádného: bylo ještě poděleno pokolení devět a půl. Těm vykázal Josue části jejich, a pokolení Levi vykázal ve všech pokoleních 48 rozličných měst, z nichž bylo 13 měst pro kněží.
Pokolení Ruben a Gad a polovice Manasses, kteří bydleli v krajině východně od Jordánu, bojovala dosud s pokoleními ostatními. Když dobyli celé země, požehnal jim Josue a propustil je. Ti pak vrátivše se k Jordánu, vzdělali tam nesmírný oltář na památku své válečné výpravy. Když se to dověděli Israelité bydlící v krajině západojordánské, domnívali se, že chtějí ona pokolení míti svého Boha a ctíti Ho na svém zvláštním oltáři. Proto se shromáždili v Silo, kdež byla archa úmluvy, a poslali k nim Fineesa, syna veleknězova, aby se jich otázal, proč onen oltář zbudovali, zdaž snad chtějí odstoupiti od Hospodina Boha pravého. Když ale vysvětlili, že tak naopak učinil z té příčiny, aby vždy pamětlivi byli, že mají jednoho Boha, a že jsou všichni jeden národ, líbilo se toto vysvětlení všem Israelitům a chválili Boha.
d) Když pak Josue uvedl takto zemi i lid do pořádku, zavolal k sobě všecka pokolení do Sichem. Tam jim připomenul všecka dobrodiní, která jim prokázal Bůh, zopakoval jim také Jeho zákon, a slíbil požehnání všem, kteří budou zákon tento plniti, a zlořečení těm, kteří by zákon Páně neplnili. Pak dal postaviti veliký kámen před svatyní v Silo na znamení nové úmluvy Israelitů s Bohem, a požehnav lidu, zemřel. Počet let jeho byl 110 roků, a lid ho pochoval v končinách vladařství jeho asi roku 1434 před Kristem. – Tak ukončil běh pozemský muž, který byl po Mojžíšovi prvním vůdcem lidu Božího, a kterýž přivedl Israele až na konec pozemského putování jeho. Vládl pak Josue nad lidem 17 let.
2. Pohlédneme-li do této doby, shledáme, že i tu Bůh vykonal zázraky mnohé. Přechod přes Jordán byl pravý a skutečný zázrak. Kdo by to popírati chtěl, musel by viniti Josue ze lži; ten však byl pravdomluvný. Také nelze přechod tento různým způsobem vykládati, že řeka snad vyschla, nebo podobně; neboť kdyby byla řeka na okamžik tak vyschla, aby byli mohli Israelité přejíti suchou nohou, byl by to pravý a skutečný zázrak. Když se tedy bez zázraku obejíti nemůžeme, proč bychom ho nepřipustili tak, jak ho vypravuje očitý svědek a hlavní osoba při něm zúčastněná Josue, že jedna část vody přitékající, zůstala státi jako hora, druhá pak odtekla do moře mrtvého, a že toto rozdělení vod trvalo tak dlouho, dokud Israelité nepřešli?
A zdaž nebylo pravým zázrakem dobytí města Jericha? Může pouhé obcházení hradeb, může pouhý křik, byť i byl sebe mocnější, vyvrátiti hradby města? Zajisté že by tak mohl souditi jen člověk pošetilý a nesmyslný. A můžeme říci, že snad toto vypravování Josuovo nespočívá na pravdě? Zajisté že nikoliv. Jako Mojžíš jenom pravdu psáti musel, tak musel psáti jenom pravdu také Josue. Události, které tento veliký a zbožný nástupce Mojžíšův vypravuje, nestaly se někde v zákoutí, kde by nebylo bývalo svědků, nýbrž staly se veřejně; celý národ israelský byl jejich svědkem, a když je Josue napsal, byla kniha lidu předčítána veřejně, jako knihy Mojžíšovy; proto i Josue pravdu mluviti musel, jako musel jen pravdu mluviti Mojžíš. – Mimo to; o ženě Rahab, která zachránila vyzvědače Josuovy, a které po dobytí Jericha Israelité neusmrtili, nýbrž zachránili ji i její dům, mluví svatý apoštol Pavel v listu k Židům (11, 31) a svatý Jakub (2, 25). Oba chválí víru její a praví, že touto vírou, která dle svatého Jakuba nebyla mrtvá, nýbrž byla živá, ana ji Rahab dokázala skutky, zachráněna byla. – Proto jen ten člověk, který popírá pravdu dějepisnou vůbec, a který chce věřiti jen tomu, co vidí sám, co slyší, nebo o čem se může smyslem přesvědčiti: může pochybovati o pravdivosti vypravování Josuova. Člověk rozumný o něm pochybovati nemůže; ten musí uznati, že Josue mluví úplnou pravdu, a že tudíž Israelité dobyli Jericha zázračně.
Avšak vraťme se ještě jednou k Rahab, která přijala vyzvědače israelské a zachránila je, a poslechněme od ní aspoň několik slov, která pronesla k vyzvědačům. Když přišli poslové královi žádajíce za vydání vyzvědačů, skryla vyzvědače Rahab v hoření části domu svého, a poslům řekla, že odešli, aby je rychle honili. Když pak odešli poslové, vstoupila k vyzvědačům a řekla: „Vím, že Hospodin dal vám zemi tuto; nebo připadl na nás strach váš, a zemdleni jsou všichni obyvatelé této země. Slyšeli jsme, že vysušil Hospodin vody moře červeného k vašemu vyjití, když jste vyšli z Egypta, a co jste učinili dvěma králům amorrhejským, které jste zavraždili. A to slyšíce, ulekli jsme se, a zemdleno jest srdce naše, nebo Hospodin Bůh váš, on jest Bůh na nebi svrchu i na zemi dole.“ (Jos. 2, 9–11) Tato slova jsou velice důležitá. Nedokazují jenom to, jak jsem již upozornil, že i pohané znali pravého Boha; nýbrž z těch slov také vysvítá, že zázraky, které činil Bůh s lidem israelským, byly i pohanům známé, že o nich věděli a vypravovali, a že tudíž tyto zázraky jsou události skutečné, dosvědčené nejen židy, nýbrž také pohany.
Všimněme si ještě zázraku, ze kterého si nevěrci nejvíce posměchu natropili a tropí, a který prohlašují ze všech zázraků za nejnemožnější. Jest to událost, kde Josue, bojuje proti králům amorrhejským, prosil Boha, aby slunce nezapadalo, dokud nebude boj dokončen a vítězství úplné, a písmo svaté praví, že „slunce stálo uprostřed nebe za celý den a že nebyl ani dříve ani potom tak dlouhý den, jako když poslechl Hospodin hlasu člověka a bojoval za Israele.“ (10, 13–14). Zůstalo tedy ku slovům Josuovým slunce na nebi státi tak dlouho, až byli nepřátelé poražení úplně.
Ale právě proto posmívají se nevěrci bibli. Praví: „Vždyť jest dokázáno, že se slunce nepohybuje, nýbrž, stojí; náhled, že slunce se točí kolem země, jest starý blud, nyní tomu nevěří ani malé dítě, které začalo choditi do školy, tam mu hned učitel do útlého rozumu vštěpuje tu pravdu, že se země točí kolem slunce, a ne naopak, jak učili staří. Když tedy písmo praví, že slunce zůstalo státi na obloze, jest patrno, že ten, kdo to napsal, vězel ve stejném bludu, jako všichni ostatní jeho souvěrovci; poněvadž však Bůh, je-li vůbec nějaký, musí znáti a mluviti pravdu, a Josue napsal takový blud, patrno, že tato zpráva nepochází od Boha.“ – K této námitce odpovídám: „Ačkoliv dobře víme, že byl náhled starý, že se slunce točí kolem země, a že země jest středem celého světa, jest bludný: přece až dosud i nejznamenitější astronom nebo hvězdář říká, že slunce vychází a zapadá. Patrno tudíž, že i ten hvězdář nemluví tak, jak ve skutečnosti jest, že slunce stojí, nýbrž tak, jak slunce na obloze vidíme, to jest, že se slunce pohybuje, vychází, zapadá; jinak by mu nikdo nerozuměl. Proto když k nám mluví Bůh, musí s námi mluviti také tak, abychom Mu rozuměli; a proto praví písmo svaté, že stálo slunce, ač se nezastavilo slunce, nýbrž zastavila se vlastně země.
Avšak proti tomu namítají odpůrci: Kdopak může zastaviti zemi? Vždyť kdyby se zastavila v běhu svém, byla by to odchylka od neúprosných zákonů v přírodě; a mimo to tím zastavením by nastaly zmatky v celé soustavě slunečné. – K tomu odpovídám: Jest pravda, že když se zastavila země, stala se odchylka od zákonů přírodních, a však taková odchylka jest možná; my jí učiniti nemůžeme, poněvadž jsme oněch zákonů neustanovili; může ji však učiniti Bůh, který tyto zákony dal. Kdož by mohl pochybovati o tom, že může hodinář stroj, který zhotovil, zastaviti a opět spustiti? Kdo by to popíral, za blázna by byl považován. A největší hodinář nebeský, všemohoucí Bůh, by nemohl běh tohoto světa zastaviti a opět spustiti? Zajisté že tak může učiniti; a proto, když Josue připomíná, že k jeho modlitbě zůstalo státi slunce, nevypravuje nic nesmyslného ani nemožného, nýbrž připomíná pravý a skutečný zázrak, o kterém může pochybovati jen člověk nesmyslný.
3. Tak poznáváme, že také činnost Josuovu v národě vyvoleném provázely zázraky mnohé. Avšak proč je Bůh učinil? Jaký měl při nich účel? Zajisté, že jimi chtěl pamatovati Israelity přede vším na to, že On jest jediný, všemohoucí, pravý Bůh. Ale dojista konal tyto zázraky také proto, aby potvrdil celý zákon Mojžíšův, čili aby ukázal, že tento zákon není dílo lidské, nýbrž že jest to dílo Boží. Vždyť Bůh nedal tento zákon Israelitům jen pro tu dobu, jak dlouho bude žíti Mojžíš, nýbrž dal jim ho za tím účelem, aby je připravoval na Krista; jak dí svatý apoštol Pavel, že byl zákon i naším pěstounem nebo vychovatelem v Kristu čili na Kristu. (Gal. 3, 24). Měli tedy Israelité zachovávati zákon Mojžíšův jako zákon Boží tak dlouho, dokud nepřišel Kristus a nepřinesl zákon nový, kterým zákon starý neodstranil úplně, nýbrž zdokonalil ho. Proto třeba říci, že Bůh konal zázraky za Josua ku potvrzení zákona starého, čili aby dokázal, že zákon, který měli tu Israelité zachovávati, jest opravdu zákon Boží, čili pravé zjevení Boží.
Tak hleďme všichni také na tu dobu, kdy lid vyvolený spravoval Josue po sedmnácte let. Také tu se Bůh Izraelitům zjevoval, a péče Jeho o pokolení lidské neustala nikdy. – Ano, ten pravý Bůh, který rozmnožil na poušti sedm chlebů a málo rybiček tak, že stačily pro veliký zástup lidí, přes čtyři tisíce, Ten se staral o pokolení lidské vždycky a stará se také o nás. Proto pamatujme na tuto Jeho péči o nás a důvěřujme v Jeho prozřetelnost vždycky. V knize Moudrosti čteme následující velmi krásné a dojemné pravdy: „Moudrost Boží dosahá mocně od konce až do konce a řídí všecko líbezně“ (8, 1) a opět: „Tvá, Otče, prozřetelnost spravuje všecko“ (14, 3). A Kristus Pán nás tak mocně vybízí, abychom uvážili, jak starostliv jest Otec náš v nebesích o ptactvo nebeské a o kvítí polní, a z toho uzavírali, jak pečliv jest také o nás. Proto ať se nám vede jakkoliv, vždy pamatujme, že o nás ví Bůh, a že On nejlépe také ví, proč na nás věci příjemné nebo bolestné buď sesílá, nebo dopouští. S takovými myšlenkami hleďme na celý běh života pozemského; budou nám zajisté mocným povzbuzením, abychom; ve štěstí nezpyšněli a v neštěstí nezoufali, nýbrž s odevzdaností do vůle Boží snášeli vše. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 464
Zpracoval: Jakub Albert