Komentář Eleison CDLXI – Křesťanský postoj (2016)
(461)
14. května
2016
KŘESŤANSKÝ POSTOJ
Jak to vůbec
mohlo papeže Benedikta napadnout, že Bůh Otec byl krutý k Bohu Synovi,
protože jej přiměl zaplatit za hříchy světa (srov. KE
minulý týden)? „Mám však býti pokřtěn...,“ říká sám Syn, „a jak dychtím..“ (Lk
XII, 50). Sv. Terezie z Ávily chtěla „trpět nebo zemřít“. Sv. Marie
Magdalena de Pazzi chtěla „trpět a nezemřít“. Následující citace může
představovat to křesťanské chápání utrpení, které postrádá moderní Benedikt.
Komu mohu říct, co trpím? Nikomu na této zemi, protože
to není utrpení této země a nikdo na zemi by nepochopil. Utrpení je sladkým
druhem bolesti a bolestným druhem sladkosti. Přeji si, abych mohla trpět
desetkrát, stokrát víc. Za nic na světě bych nechtěla, aby to přestalo. Přesto to neznamená, že netrpím. Trpím, jako
bych byla sevřena pod krkem, svírána mezi něčími zuby, pálena v peci,
probodena až do samého srdce.
Kdyby mi bylo dovoleno se pohnout, být sebou, abych
mohla tančit a zpívat a vyslovit, co cítím v nitru, protože bolest
skutečně cítím, bylo by to úlevou. Jsem však přibita jako Ježíš na Kříži.
Nemohu se ani pohnout, ani být sebou, a musím se kousat do jazyka, abych
neuspokojovala něčí zvědavost ohledně svého sladkého utrpení. Kousat se do
jazyka je mírně řečeno. Jen s velikým úsilím mohu ovládat nutkání
vykřiknout nadpřirozenou bolestí a radostí, která se rodí uvnitř a chce
propuknout se vší silou spalujícího plamene nebo tryskající vody.
Ježíšova tvář zahalená bolestí, když jej Pilát ukazuje
davu, mě přitahuje jako podívaná na nějakou pohromu. On je přede mnou a dívá se
na mě, stojí na schodech pretoria, hlavu korunovanou trním, ruce vpředu
svázané, v oděvu hlupáka, který mu dal Herodes, aby jej zesměšnil, ve
skutečnosti jej však oděl do bílé, která je vhodná pro jeho dokonalou
Nevinnost. Nic neříká, ale vše v něm mluví, volá mě, o něco mě žádá.
O co? Žádá mě, abych jej milovala. Vím, že to je
tohle, a dávám mu to, dokud necítím, že umírám mečem probodávajícím mou hruď.
Ale on mě stále žádá o něco, co nechápu. A já si přeji, abych rozuměla. Jsou to
pro mě muka. Přeji si, abych mu mohla dát vše, co chce, i kdybych musela
podstoupit trýznivou smrt. A přesto mu to nemohu dát.
Jeho tvář naplněná bolestí mě přitahuje a fascinuje.
Je dostatečně krásný, když je Pánem nebo když je Vzkříšeným z mrtvých.
Vidět jej však tehdy, mě naplňuje jenom radostí, zatímco vidět jej
v bolesti mě naplňuje nevysvětlitelnou láskou, nesrovnatelnou i
s mateřskou starostí o svého trpícího tvora.
Ano, chápu. Soucitná láska je ukřižování tvora, který
následuje svého Pána celou cestu ke konečným mukám. Je to tyranská láska, která
nepřipouští myšlenku na cokoliv jiného než na jeho bolest. Nepatříme již
sobě. Žijeme již jen, abychom utěšili jeho muka, a jeho muka jsou naším
soužením, které nás doslova zabíjí. A přesto každá slza vyrvaná z nás
bolestí, je dražší, než perla veliké ceny, a každá jeho bolest, do níž můžeme
vstoupit, je vyhledávanější, než jakýkoliv poklad.
Otče, pokoušela jsem se vám říct, čím procházím, ale
snažím se marně. Mezi všemi viděními, jež mi Bůh dal, to bude vždy pohled na
jeho utrpení, který bude pozvedat mou duši do sedmého nebe. Umřít z lásky a
při tom hledět na jeho utrpení – jaká smrt by mohla být nádhernější?
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
