neděle 28. srpna 2016

Buďte připraveni (2016)



Buďte připraveni (2016)
Kázání P. Martina Fuchse v Praze 28. srpna 2016
***
15. neděle po seslání Duch Svatého
Dnešní Evangelium nám ukazuje dva velké průvody, první je průvod truchlení a smrti, který opouští město Naim. Vdova ztratila svého jediného syna. Pláče, protože je ve velké bídě. Před lety si již Bůh povolal jejího manžela. Tehdy měla alespoň útěchu, že stále má svého syna jako oporu. Nyní si však od ní Bůh vyžádal také tuto oběť a tak odstranil důvod jejího života.
Druhý průvod jde opačným směrem, průvod plný radosti a života, vedený Spasitelem. Následuje Jej mnoho lidí, kteří slyšeli Jeho slova a viděli zázraky, které učinil. Když vidí smuteční průvod, slituje se Spasitel nad vdovou a říká jí: „Neplač!“ Pak přistoupí k márám s mrtvým mladíkem a vzkřísí jej z mrtvých.
Tyto dva průvody jsou symbolem křesťanského života a smrti. Jak často musíme někoho pohřbít příliš brzy?! Je to průvod smrti, ale my víme, že se setkáme s Bohem, když půjdeme v takovém průvodu.
Také dnes mění Spasitel smuteční průvod na průvod radosti. Svatý Pavel proto ve svém prvním listu Soluňanům (4:12-16) říká: „...abyste netruchlili (pro ně) jako ostatní, kteří nemají naděje. Věříme-li totiž, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak (věřme, že) Bůh skrze Ježíše s ním přivede k sobě i zesnulé. ...a v Kristu zemřelí vstanou nejdříve. Potom my, kteří zůstaneme na živu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříct Kristu; a tak vždycky budeme s Pánem.“
A v prefaci pohřební mše se říká: „..skrze Krista, Pána našeho. V němž nám zasvitla naděje blaženého vzkříšení, aby ty, které rmoutí jistý úděl smrti, potěšilo zaslíbení budoucí nesmrtelnosti. Tvým věrným, Pane, život se mění, nikoliv odnímá.“
Podívejme se na křesťanský pohřeb:
1. Ve většině zemí je zesnulý nejprve omyt, pak oblečen do šatů dle svého postavení a položen do rakve.
V Itálii, jestliže byl zesnulý sezdaný, jej vloží do rakve oblečeného ve svém svatebním oděvu. Den úmrtí by měl být nejdůležitějším dnem v životě kohokoliv.
Kněz je vždy pohřben ve fialovém ornátu, biskup také, včetně mitry a biskupské berly. Fialová je barvou pokání a zesnulý obvykle ještě musí splatit trest za své hříchy v očistci.
Mnich nebo řeholnice jsou pohřbeni ve svém hábitu s výjimkou toho, když jsou v řeholi dána zvláštní nařízení.
Oděv dle stavu naznačuje, že zesnulý bude souzen dle povinností svého stavu.
Mimochodem, když má být někdo kanonizován, jsou zkoumány ctnosti jeho stavu. „Jak sluha Boží plnil povinnosti svého stavu?“
Rakev nás upomíná na Noemovu archu, jíž bude zesnulý zachráněn z potopy světa a uveden na vrcholek lepšího života.
Krucifix a růženec, nejdrahocennější předměty křesťana, budou vloženy do rukou zesnulého a jeho ruce budou sepjaty k modlitbě. Je to tiché přání, aby zesnulý mohl brzy přijít do věčného klanění před Bohem.
V dřívějších dobách zesnulý ležel vystavený doma a rodina a sousedé bděli u mrtvého a ve dne v noci se modlili až do konání pohřbu.
2. Kolem már jsou zažehnuty svíce, protože chceme, aby se zesnulý brzy dostal k Bohu, věčnému světlu. „Ať odpočívají v pokoji a světlo věčné ať jim svítí, ó Pane.“
Již svatého Cypriána, který byl pro Krista sťat ve 3. století, pohřbili a drželi při tom svíce a zpívali chorály.
3. Tím, že jej kropíme svěcenou vodou, přejeme zesnulému, aby jej modlitby Církve očistily od jeho hříchů. Správně řečeno, doba milosti a zásluh, tj. dobrých skutků, přijímání svátostí končí smrtí. Jediná věc, kterou můžeme činit, je modlit se a zasvětit zesnulému modlitby Církve, což se také činí kropením jej svěcenou vodou.
4. Křesťan bude okuřován kadidlem, protože byl nebo měl být živoucí monstrancí, když přijímal Svaté přijímání a vůni skrze ctnost svého křesťanského povolání.
5. Zesnulý bude doprovázen do kostela s požehnáními Církve, se zvoněním zvonů a modlitbami lidu.
6. Průvod, na čele s krucifixem a korouhví, je symbolem pro vstup duše do věčné blaženosti. Krucifix s Vykupitelem se nese v čele průvodu, protože On, svou smrtí a vzkříšením, zvítězil nad smrtí a hříchem v náš prospěch.
7. Během tohoto průvodu se modlíme a zpíváme – nepovídáme si! – abychom získali prominutí zbytku trestu za hříchy zesnulého. Tento obyčej pochází od apoštolů, kteří pohřbili svatého Štěpána za zpěvu žalmů a chvalozpěvů. Když jdeme na pohřeb, měli bychom se obléct slušně a dle této události, protože jdeme do kostela a na hřbitov, což jsou posvěcená místa. V dřívějších dobách rodina zesnulého na znamení smutku musela oblékat černé šaty po celý rok až do výročí smrti. Vdova nebo vdovec, kteří znovu uzavřeli sňatek během této doby, způsobili pohoršení.
8. Zvoníme na zvony, abychom věřící upomínali, aby se modlili. Zvoníme na ně pro zesnulé dospělé, aby brzy dosáhli věčného odpočinku, a pro zesnulé děti, abychom poděkovali Bohu, že je zachránil před nebezpečími a pokušeními života.
9. Rakev, stojící čelem k oltáři, když byl zesnulý laikem, pak bude umístěna do kostela na poslední mši svatou v jeho přítomnosti. Rakev kněze však bude stát čelem ke společenství, jako by se naposledy obracel na své věřící.
10. Barvou pro mši svatou je černá, barva smutku. Rekviem není mší Vzkříšení, proto je bílá barva, barva radosti, nepatřičná. V době pohřbu nevíme, zda zesnulý povstane k životu nebo k odsouzení. Zajisté si přejeme, aby povstal k životu, ale není to jisté, kromě dítěte, které zemřelo v nevinnosti křtu. V takovém případě je barva mše bílá.
11. Mše za mrtvé je následována pohřbem. Jakožto katolíci trváme na pohřbení, protože naše těla jsou údy Krista a chrámem Ducha Svatého. Proto je správné a patřičné, že jsou naše těla nedotknutelná a chrání se před jakoukoliv degradací ze strany člověka i zvířat. Navíc tento druh pohřbu bude člověku připomínat jeho původ: „Pomni člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš.“ Dokonce i Spasitel, který zemřel na kříži, byl pohřben. Dle slov Spasitele je tělo osivem, které musí být vloženo do země, aby neslo plody. V německy mluvících oblastech je hřbitov také nazýván „Božím polem“, protože je tam rozprostřeno Boží sémě.
12. Pak je na hrobě vztyčen kříž. Na hrobech byl vždy vztyčován kříž, dokonce i ten nejprostší jako na klášterním hřbitově nebo na vojenských hřbitovech. Je to poslední svědectví, že zesnulý žil jako katolík, jako křesťan, a že zemřel jako křesťan.
Proč a komu v dřívějších dobách katolická Církev odpírala slavnostní pohřeb?
1 Odpírala katolický pohřeb těm, kteří nejsou pokřtění, protože oni nejsou členy katolické Církve, a tudíž nemají žádný podíl na právech, poctách a povinnostech jejich členů.
2 Odpírala jej nevěřícím, těm, kteří se zřekli své víry, heretikům, schizmatikům a těm, kteří byli potrestáni exkomunikací. Nevěřící nebyli členy Církve a ti ostatní se od Církve odvrátili svou vlastní vinou, a tudíž se připravili o církevní požehnání.
3 Odpírala katolický pohřeb lidem, kteří spáchali sebevraždu, veřejným hříšníkům, těm, kteří si neplnili své velikonoční povinnosti a také těm, kteří žili v konkubinátu nebo pouze v civilním manželství, jestliže umřeli bez lítosti. Tito zesnulí jsou mrtvými údy Církve, a proto je nemohla pohřbít s poctami a požehnáními.
4 Církev jej odpírala těm, kteří zemřeli v souboji, nebo na následky souboje.
5 Církev těmto lidem nečiní křivdu, když jim odpírá katolický pohřeb, protože nežili křesťanským způsobem a zemřeli bez lítosti.
Modleme se, aby tito lidé byli schopní učinit úkon kajícnosti před tím, než zemřou. Jestliže jsou schopní se vyzpovídat, kněz je požádá, aby odvolali v přítomnosti dvou svědků.
V tomto případě Církev dovoluje církevní pohřeb, protože kněz může informovat společenství a omluvit se za pohoršení způsobené zesnulým.
Nezabývejme se nekřesťanskými teoriemi, jako jsou prožitky blízké smrti, převtělování duší atd.
V dnešní době si lidé sami rádi odpovídají na všechny otázky toho, co může přijít po smrti. To jsou však jen teorie, které vůbec nemohou být prokázány. Uklidňují mysl lidí a oni nadále žijí, jako žili v minulosti.
Zjevení nám dává odpověď na to, co musíme dělat! Buďme připraveni, jak znovu a znovu doporučuje Nový zákon: „I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kterou netušíte!“ (Lk 12:40)
Překlad: D. Grof