úterý 7. února 2017

Františkova nová Církev postupuje vpřed (2017)

 
Františkova nová Církev postupuje vpřed (2017)
Atila Sinke Guimarães
Jeden čtenář webu Tradition In Action mi poslal tuto prosbu, na niž odpovídám v dnešním sloupku:
Pane Guimarãesi, vidíme papeže Františka podnikat mnoho revolučních kroků, aby změnil Církev. Pohnul a otřásl každou částí církevní struktury. Chápu, že má plán, ale nechápu jeho direktivy. Žádám vás o službu, abyste mi vysvětlil to, na co nemohu přijít. Pokud byste to mohl učinit, považoval bych to za skutečné dílo milosrdenství. Děkuji. P.M.M.
Pane P.M.M., s potěšením se vám v této prosbě pokusím pomoci. Když říkáte, že jste zmatený, odhalujete, že část Františkova plánu funguje tak, jak chce.
 Bergoglio používá partyzánskou taktiku psychologické války
Mao Ce-tung ve svém manuálu pro partyzány skutečně radí svým komunistickým stoupencům překvapivě útočit na pravidelnou armádu, když se její síly utábořily na noc. Jedna partyzánská skupina zuřivě zaútočí na tábor na jedné straně, což způsobí, že se vzbudí celá armáda, zaujme své pozice a připraví se na protiútok.
Když je celá armáda připravena bojovat, skupina partyzánů zastaví útok a zmizí v lese. Armáda čeká, posílá průzkumníky, aby hledali nepřítele, ale žádného nenaleznou. Když uplyne nějaký čas, velitelé nařídí armádě, aby se vrátila do kasáren a odpočívala.
Vojáci usnou a další partyzánská skupina zběsile zaútočí na tábořiště z druhé strany, což přinutí celou armádu připravit se znovu na boj. Partyzáni opět zmizí a za chvíli dostane armáda rozkaz jít spát. Vidíme, že tři takové útoky každou noc mohou armádu udržet ve stavu neklidu a zmást jejich velitele ohledně plánů nepřítele. To je cílem této taktiky. Není to vojenský manévr konvenční války, ale taktika psychologické války.
Jsem přesvědčen, že František používá něco podobného v překvapivých útocích, které provádí více než tři roky v různých oblastech katolické Církve. Chce ničit, to je pravda, ale chce také mást. Toto je tedy první část mé odpovědi vám. Překvapení v jeho útocích je částí partyzánské strategie k udržení lidí nervózních a zmatených.
Ve druhé části své odpovědi se pokusím dát vám představu Františkova skutečného plánu.
Jsem přesvědčen, že bel et bien [jistě] sleduje agendu připravenou pro něj toutéž německou klikou, která vládne Církvi od konce pontifikátu Pavla VI. Tím myslím, že to byla frakce, která zvolila a kontrolovala Jana Pavla I., Jana Pavla II., Benedikta XVI., a že v nedávné době dovedla na papežský trůn i Jorgeho Bergoglia a každý den mu říká, co by měl dělat.
Protože progresivistická agenda byla v podstatě ochromena, dokud Ratzinger neabdikoval, tito Němci se rozhodli jej nahradit argentinským loutkovým klaunem s nádechem despoty, tak aby se jejich progresivistická agenda pohnula vpřed.
 Před více než 60 lety hlásal na Druhém vatikánském koncilu Schillebeeckx synodální Církev
A jaká je tato agenda? Má přetvořit papeže z krále na prezidenta a Církev z monarchie na demokracii. To stojí za synodální Církví, o níž papež Bergoglio tolik hovoří.
Před lety P. Edward Schillebeeckx, O.P., proslulý holandský perito na Druhém vatikánském koncilu, vyložil tyto principy, jež se zdají představovat základ pro Františkovu synodální Církev:
„Jak jde čas, lze doufat, že vzájemné spojení místních církví bude fungovat pružněji, například skrze synodu biskupů. Již bylo jasně řečeno, že toto spojení mezi místními církvemi a Římem funguje lépe kolegiálním způsobem, který je v protikladu k předsynodálnímu systému jedné [papežské] autority stojící v opozici ke všem ostatním. Tento kolegiálně-synodální princip se nyní musí stát funkčním v každém procesu komunikace – konkrétně například při přípravě formálních synodálních shromáždění.“
Rád bych silně zdůraznil synodální princip. Také zde ústřední autorita nadále existuje, ale funguje ve službě synodální a demokratické struktuře, která je zároveň zvláštní strukturou Církve, a je do ní plně integrována. Když je ústředí [papež] odděleno a v opozici vůči všem ostatním, jsou potíže v komunikaci nevyhnutelné, a to v době, kdy nové sebepojetí Církve formuluje tu samou Církev jako svátost mezilidské komunikace a dialogu.“
Není třeba říkat, že tento synodální princip se také aplikuje na nejnižší úrovně církevní struktury v každé církevní provincii nebo diecézi ... Program, který byl například přijat na pastorační radě zde v Holandsku, se mi zdá pro tento nový synodální princip charakteristický: Nejsou to biskupové, kdo rozhoduje po konzultaci s druhými, ale episkopát spolu se všemi věřícími. Každý má aktivní hlas v rozhodovacím procesu ... To je zcela nový program, který se nikde jinde v Církvi nenachází. Bude-li úspěšný ... mohl by se stát jistým vzorem a příkladem pro jiné.“ (1)
Jiným teologem, který nám podává základní rysy synodální Církve, kterou se Bergoglio snaží zavést, je Rakušan P. Ferdinand Klostermann. Vrhá více světla na podstatu synodality v Církvi:
„Také pro výběr papeže by bylo nutné nalézt formu volby, která by učinila spoluzodpovědnost celé Církve viditelnou a účinnou. Synoda biskupů, nebo, jak bylo před nedávnem navrhováno, předsedové národních biskupských konferencí, kteří by určitě prodiskutovali výběr kandidátů se svými kolegy, by se jevila mnohem vhodnějším volebním orgánem, než současné kolegium kardinálů. Zároveň by i hlavy důležitých křesťanských dikastérií světa mohly také patřit do tohoto volebního orgánu. A světový sekretariát laiků by mohl otevřít možnost spolupráce křesťanů ve světě; také by měly být zastoupeny řeholní řády.“ (2)
 Loutka František šaškuje s kolegou šaškem ve Vatikánu
Toto říká známý progresivistický teolog Gustave Thils o novém způsobu volby papeže:
Problém možné změny ve jmenování papeže by se měl také nechat uzrát. Změny, které se dnes dějí s ohledem na formy vlády a obecné uplatňování autority, budou mít dopady i uvnitř Církve. S tím by také bylo možné, že jednoho dne bude papež volen shromážděním, které zahrnuje kardinály, biskupy a nakonec zástupce zbytku kléru a křesťanského lidu.“ (3)
Pane P.M.M., vidíte, že tito teologové sepsali tyto zásady již před dlouhou dobou. Nadále jsou však neuvěřitelně aktuální. Šéfové, kteří kontrolují Františkovu revoluci, nic nevynalézají. Následují tutéž starou agendu, kterou se progresivismus zavázal vnutit Církvi železnou pěstí oné německé kliky. Bergoglio je jen poslušný loutkový klaun.
Doufám, že vám tyto komentáře mohou pomoci.
Se srdečným pozdravem,
Atila Sinke Guimarães
„Nepřítel postupuje, my ustupujeme; nepřítel táboří, my dorážíme; nepřítel se unaví, my útočíme; nepřítel ustupuje, my pronásledujeme.“ (Mao Ce-tung)
 Taktika partyzánského boje udržuje opozici ve stavu zmatení.
Poznámky:
1.      E. Schillebeeckx, „Fundamento da autoridade na Igreja,” V.A., Cinco problemas que desafiam a Igreja hoje,, Sao Paulo: Herder, 1970, str. 42-43.
2.      F. Klostermann, „Principi per una riforma di struttura della Chiesa,” V.A., La fine della Chiesa come società perfetta,, Verona: Modatori, 1968, str. 278.
3.      Alfredo Marranzini, „Summary” of Gustave Thils, Choisir les Évêques? Élire le Pape?, Paris: Lethielleux, 1970, in La Civiltà Cattolica, 5. června 1971, str. 506.
Překlad: D. Grof