středa 15. března 2017

Budoucí odchody od FSSPX: pouze doleva (2017)

 
Budoucí odchody od FSSPX: pouze doleva (2017)
Sean Johnson
6. března 2017
Když P. Pfluger ve své přednášce pro Bratry ve Flavigny v prosinci 2013 hovořil o odchodech a vyloučeních kněží Odporu z FSSPX jako o „očistě“ Bratrstva, mluvil v jistém ohledu pravdivě: Nejsilnější stoupenci arcibiskupa Lefebvra a ti, kteří byli nejvíc oddáni případné obnově Církve, byli vyřazeni.
To, co zbylo, byly poddajnější typy: „umírnění“, „rozumní“ nebo stoupenci dohody [s neomodernistickým Římem].
Proměna Bratrstva však ještě s odchodem „potížistů“ nebyla završena. Ti, co zůstali, mlčenlivě sledovali vývoj. A přestože osobně byli proti směřování k znovuzačlenění do koncilní církve, postrádali statečnost, nauku, touhu a/nebo bystrost myšlení, aby se postavili na odpor.
Tento stav věcí umožnil hlubší úpadek Bratrstva:
Umírnění (kněží i laici) viděli vedení se skrupulemi, což postupně způsobilo, že ztratili odvahu. Když jsou vojáci uprostřed bitvy svědky toho, že jejich vůdci ztrácí odvahu, strach zasáhne celou armádu. Jen vzácně se bude vyskytovat voják, který „si zachová chladnou hlavu, když všichni kolem něj ji ztrácejí“. Začínají sami pochybovat a tento červ pochybnosti podlomí jejich vůli bojovat:
„Možná má biskup Fellay pravdu!“
V takovém bodě se všechen Odpor stal nemožným.
Tento stav věcí posunul kolektivní vědomí celého Bratrstva doleva a největším důkazem tohoto tvrzení je to, že pozorujeme, že odchody od FSSPX pokračují do dnešního dne...ale ke koncilní církvi.
Tento vývoj byl samozřejmě naprosto logický: Volba již nebyla/není mezi FSSPX a Odporem, ale je v důsledku tohoto psychologického posunu mezi FSSPX a diecézemi. Nedávný příspěvek na fóru francouzského Odporu (zde) líčí, jak jedna diecéze ve Francii nyní disponuje čtyřmi bývalými kněžími FSSPX a vedlejší diecéze právě přijala dalšího čerstvého zběha od FSSPX.
FSSPX se zredukovalo na kněze recyklující se pro znovuzačlenění do diecézí a celá budova brzy padne tímto směrem. Nemůže tomu být jinak. Kněží (i laici) jsou vedení k tomu, aby cítili osten své „nenormální situace“ a v důsledku toho i vnímali akutní potřebu nápravy.
Skrupule vůdců prosákly mezi věřící a do priorátů, a protože sblížení se s Odporem tento psychologicko-spirituální problém nevyléčí, zůstává Odpor bez povšimnutí. Řešení pro tyto „defektní“ duše leží v opačném směru: jurisdikční schválení a koncilní církev.
Ano, čas od času mohou a budou mít někteří kněží v Bratrstvu světlé chvilky naukové jasnosti a budou vidět stav věcí v Církvi a v FSSPX takový, jaký je. Je však zvláštní vlastností a povahou skrupulí přemoct a potlačit intelektuální síly a podřídit je emočním a citovým podnětům, takže se pak úsudek zakládá převážně na těchto emočních/citových vlivech. V důsledku toho tyto prchavé jasné chvilky a schopnost myslet budou krátkodobé a osamocené (a snadno vymýtitelné klepnutím přes prsty ze strany šéfa), protože vyvstanou v rámci sociálního kontextu, který zahrnuje kolegy a vůdce směřující opačným směrem. Jen nemnozí budou schopní plavat proti proudu, zvláště pokud narazí na otázku, zda kvůli tomu může být v sázce jejich spása! A u těch, kteří přesto odolají společenskému tlaku, se prstem ukáže na některé špatné příklady kněží, kteří od FSSPX odešli, na jihoamerické sedesvakantisty a řekne se: „Podívejte se, co se stalo z těch, kteří opustili Bratrstvo!“
To, že se právní otázky nadřadily věroučným záležitostem, ukazuje zmatení, jež proniklo do vztahu mezi rozumem a emocemi: Jak jinak by proces „regularizace“ mohl pokračovat po věroučných rozhovorech [FSSPX a Říma] z let 2009-2011, které byly neúspěšné, kdyby rozum (a nauka) nebyly odsunuty do pozadí až za kanonické úvahy? Když litera zákona (která zabíjí) vítězí nad integritou nauky a pravdy, znamená to připustit, že myšlení ztratilo svou rovnováhu v řádném uspořádání rozumu a emocí, a že emoce si získaly nepřiměřený vliv nad rozumem.
To je podstata skrupulí.
Nedá se ani vyvrátit tvrzení, že převážná většina odchodů od FSSPX nyní bude směřovat ke koncilnímu Římu a k různým diecézím v důsledek této uměle vytvořené choroby, poukazem na to, že v rámci Bratrstva stále kolují rozšířené vnitřní výhrady k současné politice Menzingenu: výhrady, tajná opozice, pochyby atd., nedostačují k tomu, aby zastavily (tím méně pak zvrátily) toto směřování, právě proto, že výhrady a pochyby jsou méně podnětné a udržitelné, než pevně zastávaná přesvědčení, a tudíž nedostačují k tomu, aby odolaly oněm silným přesvědčením, jež má protivník. Je to také proto, že ukázka slabosti ze strany vedení Bratrstva nakazila do té či oné míry celé tělo tak, že jakýkoliv podnět Odporu je udušen pocity osamění, jež opět pěstují tytéž pochyby, které zapříčiňují, že voják se zařazuje zpět do řady.
Dopis biskupa Fellayho Benediktu XVI., v němž ohlašuje své pevné odhodlání pokračovat v procesu regularizace navzdory silné opozici (která již není tak silná!), to krásně dokazuje: Méně záleželo na tom, že může být Bratrstvo uvrženo do chaosu, než na tom, aby se dosáhlo regularizace. Vyloučení jednoho biskupa a narůstající seznam kompromisů dále ukazují odhodlání nechat se „vyléčit“. A to, že tento motor uprostřed nejnepřátelštějšího protikatolického pontifikátu v dějinách zrychluje, nenechává naprosto žádný prostor pro pochyby, že je celý tento proces mánií, která skončí v zajetí a rozpadu [FSSPX].
Kněží se s tím vnitřně ztotožnili a dokonce i biskup Tissier začal „správně myslet. [Biskup Tissier se nyní údajně vyjadřuje v tom smyslu, že FSSPX se všude daří dobře, kromě Francie, kde se mu nedaří kvůli Odporu, a dále, že má v úctě arcibiskupa Pozza, který dělá vše pro to, aby FSSPX získalo prelaturu apod. – pozn. překl. ] Smířili se s kapitulací.
Od nynějška budou takřka všechny odchody směřovat doleva.
„Ale to bylo v pořádku, všechno bylo v pořádku, boj skončil. Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.“ (Závěrečná slova v Orwellově „1984“)
Překlad: D. Grof