středa 7. června 2017

Dva druhy liberalismu (1884)

 
Dva druhy liberalismu (1884)
Dr. Don Félix Sardá Y Salvany
Filozofie a teologie učí, že existují dva druhy ateismu, naukový (neboli spekulativní) a praktický. První spočívá v otevřeném a přímém popírání Boží existence; druhý spočívá v jednání a životě bez popírání Boží existence, ale přesto je takový, jako by On ve skutečnosti neexistoval. Ti, kteří vyznávají ten první, jsou nazýváni teoretickými nebo naukovými ateisty; ti, kteří žijí podle druhého, praktickými ateisty. Ti druzí jsou početnější.
S liberalismem a liberály je to totéž. Existují teoretičtí a praktičtí liberálové. Ti první jsou těmi, kteří tvoří dogmata této sekty – filozofové, profesoři, diskutéři, novináři. Učí liberalismus v knihách, v rozpravách, v článcích s pomocí argumentů nebo autority ve shodě s racionalistickými kritérii v maskované nebo otevřené opozici vůči kritériu Božího a nadpřirozeného zjevení Ježíše Krista.
Praktických liberálů je mnohem více. Jako stádo ovcí se zavřenýma očima následují své vůdce. Nevědí nic o pravdě principů a systémů, a kdyby si uvědomili zvrácenost svých instruktorů, asi by k nim měli odpor. Svedení však falešným pokřikem nebo otřepanými frázemi, poslušně jdou za svými falešnými vůdci. Jsou však nicméně rukama, jež konají, zatímco teoretici jsou rukama, jež směřují. Bez nich [tj. praktických liberálů] by liberalismus nikdy nepokročil za úzké hranice úvah. Jsou to praktičtí liberálové, kteří mu dávají život a vnější hnutí. Oni představují hlavní věc liberalismu – připravení přijmout jakoukoliv formu, připravení pro jakoukoliv pošetilost nebo absurditu předkládanou ze strany vůdců.
Mezi katolickými liberály mnozí chodí na mši, konají novény a přesto, když přijdou do kontaktu se světem, žijí svůj život praktických liberálů. Činí pravidlo z toho „žít s dobou“, jak to nazývají. Věří, že Církev je poněkud nemoderní, je starým nudným patronem, a že je brzděna jistou sektou reakcionářů, ultramontánů; mají však naději, že v průběhu času [Církev] dožene moderního ducha pokroku, jehož jsou oni předvojem. [Ultramontáni jsou] Svijonožci medievalismu přisedlí na Petrově bárce, ale čas, jak [katoličtí liberálové] věří, to napraví. Tuto poslední kapku středověké filozofie a teologie doufají brzy vyřešit tak, že zavedou moderního ducha do jejích škol.
Pak se rozvine nová teologie více ve shodě s potřebami doby, více v souladu s moderním duchem, který má tak velké požadavky na naši „intelektuální svobodu“. Věří tedy (nebo si představte, že věří), že je vše v pořádku. Je proto jejich zodpovědnost před Bohem zmenšená? Jistě, že ne. Ve světle víry hřeší přímo. Jsou méně omluvitelní, než ti liberálové, kteří nikdy do Církve nespadali. Krátce řečeno, hřeší s otevřenýma očima.
Mezi liberály nesmíme zapomenout zahrnout ty, kterým se daří vyhnout jakémukoliv přímému projevu nebo vyjádření liberální teorie, kteří ji však nicméně nepřímo podporují ve své denní praxi tím, že píší a mluví po liberálním způsobu tím, že doporučují liberální knihy a lidi a poměřují a oceňují vše podle kritérií liberalismu a při každé příležitosti, která se nabízí, dávají najevo silnou nenávist vůči čemukoliv, co má sklon zpochybnit nebo oslabit jejich milovaný liberalismus. Takové je chování těch obezřetných novinářů, jež je obtížné dopadnout při zjevné obhajobě jakéhokoliv konkrétního liberálního tvrzení, kteří však nicméně v tom, co říkají a v tom, co neříkají, nikdy nepřestanou pracovat pro propagaci této lstivé hereze. Ze všech liberálních hadů jsou tihle nejjedovatější.
Zdroj: Liberalism is a Sin, Dr. Don Félix Sardá Y Salvany, kapitola 9
Překlad: D. Grof